Strach z ďábla a s ním spojený hon na čarodějnice se prohnal celým světem, všemi kontinenty. Nejvíce však zasáhl Evropu. Čarodějnické šílenství se nevyhnulo ani českým zemím.

Kladivo na čarodějnice se stává druhou „biblí“ katolické církve.

Tuto kontroverzní knihu s latinským názvem Malleus maleficarum píší dominikánští mniši Heinrich Kramer a Jakob Sprenger a poprvé je vydána ve Štrasburku roku 1486. Mezi duchovními je o ni velký zájem, obsahuje totiž praktický návod, jak rozpoznat čarodějnice a ďáblovy spřežence, jak je donutit k přiznání (nejčastěji krutým mučením, které je zde do detailů popsané) a jak tyto hříšníky zneškodnit, tedy zabít. Kniha se dostane i na území dnešního Česka a v zemi vzplanou hranice.

JE NA VINĚ VÁLKA, NEBO MAGIE?

Původně má každá jednotlivá země svůj vlastní způsob boje s čarodějnicemi. Jak se ale Malleus maleficarum šíří světem, ke konci 16. století se postupně sjednotí i praktiky honu na ďáblovy přisluhovače.

V době, kdy lidé víc než na zdravý rozum dají na pověrčivost, je pak velice jednoduché obvinit někoho z čarodějnictví. Dříve vážené a vyhledávané bylinkářky a léčitelky se rázem mění v nebezpečné živly, které je podle církve nutné eliminovat.

K prvním obviněním z čarodějnictví u nás dochází s počátkem třicetileté války (1618–1648). Během nájezdů nepřátelských vojsk jsou ničeny a rabovány vesnice. Pole, přes která se vojsko přežene, jsou zničená i s úrodou, vojáci vybíjejí a kradou dobytek.

Lidé stižení po takovém nájezdu bídou jsou poté zesláblí, snadno onemocní a zemřou. Jenomže v čase, kdy je víra ve zlé síly a praktikování magie až příliš silná, nedávají pověrčiví venkované vinu válce, ale hlavně čarodějnicím. To ony prý mohou za neúrodu polí, bídu, nemoci a umírání.