Kladivo na čarodějnice: V čem se skutečnost liší od filmu?

Ve Velkých Losinách není třeba hledat duchy ani vymýšlet strašidelné historky. Skutečnost je mnohem děsivější. Na konci 17. století se zde rozbíhá jeden z nejtemnějších procesů v českých zemích.

Stačí podezření, udání nebo cizí výpověď a člověk se může ocitnout před soudem. Přiznání se vynucuje, obvinění se řetězí a hranice čekají na další oběti. Některé detaily této historie dodnes zůstávají zahalené tajemstvím.

Píše se rok 1678. V nedalekém Sobotíně si farář všímá podivné věci. Žebračka Marina Schuchová si po přijímání odnáší hostii. Podle dobového podání ji chce použít pro krávu Doroty Groerové, aby lépe dojila.

Dnes může takový příběh působit absurdně. Tehdy však stačí k tomu, aby se roztočil mechanismus, který už nebude snadné zastavit. Losinská vrchnost povolává Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (1612-1698). Roztáčí se skutečný horor.

Z jednotlivého podezření se postupně stává síť výpovědí, v níž mají lidé označovat další údajné čarodějnice a čarodějníky. Obvinění už nejsou pouze žebračky a chudé ženy. Procesy zasahují i majetnější obyvatele a duchovní. Čím více jmen se objevuje, tím větší je celý případ.

Titulní strana Kladiva na čarodějnice ve vydání z roku 1669. Je rozšířeným omylem, že Boblig znal prakticky jen tuto knihu a stále se na ni odvolával. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Foto: Sprenger, Jakob/Creative Commons/Public Domain

Záhadou zůstává i místo popraviště

Nejtemnější kapitola se odehrává přímo v prostředí Velkých Losin. Zámek je s procesy skutečně spojen, ale historici dodnes upozorňují na jednu překvapivou skutečnost: přesné místo zdejší věznice, mučírny a popraviště není bezpečně doloženo.

Objevují se různé hypotézy – například Šibeniční vrch nebo prostor směrem k Žárové. Ani přesný počet popravených v samotných Losinách není ve všech pramenech uváděn stejně.

Ještě zajímavější je, že dnešní obraz procesů není úplně totožný s filmovým Kladivem na čarodějnice.

Historik Jaroslav Čechura (*1952), který podle svého vyjádření prostudoval všech přibližně 15 000 stran losinských spisů, upozorňuje na řadu rozdílů mezi filmovým příběhem a dochovanými dokumenty.

Například tradiční představa Bobliga jako primitivního opilce a hospodského vydřiducha podle něj historickým pramenům neodpovídá.

Socha Kryštofa Aloise Lautnera u památníku v Mohelnici. Foto: Naughty Dava/Creative Commons/CC BY-SA 4.0

Horor, který nepotřebuje duchy

V tom spočívá největší děs Velkých Losin. Neexistuje zde žádný přízrak, který by bylo nutné dokazovat. Existují soudní spisy, výpovědi, jména a rozsudky. Na severní Moravě během rozsáhlých procesů umírají desítky lidí.

Výzkum uložený v Digitálním depozitáři Univerzity Karlovy uvádí pro velkolosinské panství a Šumperk celkem 81 obětí v období 1679–1696. Do příběhu vstupuje také šumperský děkan Kryštof Alois Lautner (1622-1685), který proti procesům vystupuje. Nakonec je sám obviněn, vězněn, mučen a roku 1685 v Mohelnici popraven.

Procesní mašinérie přitom nekončí okamžitě. V samotných Losinách se podle místních historických materiálů objevují další popravy ještě po Bobligově smrti. Velké Losiny tak ukazují jednu z nejděsivějších stránek lidské historie:

největší hrůzu nemusí vytvářet nadpřirozeno. Někdy stačí strach, víra v neověřené obvinění a systém, který začne hledat viníky. Proto působí příběh losinských procesů i po více než třech stoletích tak znepokojivě.