Od počátků věků se lidstvo snaží přijít na to, jak zabránit mocným lidem, aby zneužívali svých výhod. Co si majetní pánové umanou, to musí mít. I kdyby měli jít přes mrtvoly. Právě taková demonstrace síly se odehraje v německém Braniborsku v červnu 1690.

Končí tragédií mladých milenců a dost možná i kletbou, kterou nad sebou vyřkne sám vrah!

Německý hrabě Christian Friedrich von Kahlbutz (1651–1702) z braniborské obce Kampehl si nechává od ostatních honosně přezdívat Rytíř z Kahlbutzu. Svým chováním však žádného chrabrého hrdinu v zářící zbroji rozhodně nepřipomíná.

Není rozkoší, které by si nedopřál, a kromě opulentních hostin a pitek má choutky i na ženy. Během svého života zplodí 11 legitimních, přiznaných potomků. Ale má být také otcem dalších zhruba 40 dětí, pozůstatků „práva první noci“.

Jde o nechvalně proslulé právo, o jehož přesném znění se dodnes vedou spory. Údajně mělo dávat vlastníkům půdy právo na panenství dcer jejich poddaných. Nebohé dívky se jim musely podvolit během vlastní svatební noci.

Odpor je marný

Situace byla pokaždé stejná. Dva zamilovaní lidé uzavřeli sňatek, ale místo okamžitého štěstí před sebou měla dívka vidinu znásilnění a chlapec bezmoc, se kterou musí zvrácený čin dopustit. Jedné červnové noci roku 1690 si ale Kahlbutz na své nepřijde.

Jeho další obětí se má stát mladá nevěsta Maria Leppenová, jenže statečná dívka se odpudivému hraběti odmítá poddat. Ten pak v zuřivosti zavraždí jejího ženicha, ovčáka z nedaleké obce Bückwitz. Čerstvá vdova vše nahlásí u soudu, jenže hrabě zneužije dalšího svého práva – coby aristokrat má možnost speciální přísahy, díky které může být zbaven všech obvinění.

Tak se i stane. Kahlbutz předstoupí před veřejnost a teatrálně pronáší: „Jsem nevinen, a pokud lžu, ať se mé tělo nikdy neobrátí v prach.“

Stane se mumií

Roku 1794 se konají opravné práce na kostele v Kampehlu, kde je Kahlbutz tou dobou již skoro 100 let pochován. Při té příležitosti otevírají místní rakve všech nebožtíků, ale od té Kahlbutzovy zděšeně odskočí – hrabě jako jediný nejeví vůbec žádné známky tlení!

Jeho dokonale zachovaná mumie se od té doby stává atrakcí. Podobné časuvzdorné projevy bývají vídány u světců, ale jak víme, hrabě žádným svatouškem nebyl. Nad mumií rozpačitě krčí rameny i moderní věda.

Výzkumy a testy vyloučily, že by zde byla jakýmkoliv způsobem provedena mumifikace, která by stav těla vysvětlovala. Mohl snad Kahlbutz trpět nějakou vzácnou degenerativní nemocí, jež neobvyklou zachovalost způsobuje?

Nebo zasáhla prozřetelnost a lhář byl nakonec přece jen usvědčen, zůstávajíc se svou hanbou dodnes všem na očích?