Pod vlivem dnešních pohádek si nejspíš hejkala představíme jako poněkud nešikovné a pomatené strašidlo, kterého není třeba se nijak zvlášť bát. Naši předkové však považovali hejkala za jednoho z nejnebezpečnějších obyvatel lesa vůbec!

Jakmile se ozval divoký pokřik: „Hej, hej!“, každý, kdo měl jenom trochu zdravého rozumu, honem pospíchal domů a zavřel za sebou na petlici. Do lidských obydlí se totiž lesní strašidlo prý neodvážilo. Proč byl hejkal tak obávaný a jak si ho lidé představovali?

Blíží se jedenáctá hodina v noci a měsíc září na obloze jako rybí oko. Starý Kalhotka se v doprovodu svého přítele vydává na pole. Musí zkontrolovat, zda mu nikdo nechodí na zelí. Náhle muži z dáli zaslechnou někoho křičet.

Alkoholem posilněný Kalhotkův přítel povídá: „Musíme ho vysvobodit, aby nezabloudil.“ Kalhotka se vyděsí: „Neblázni! To z temnoty jistě nevolá člověk, nýbrž hejkal. Radši zůstaň potichu.“ Avšak přítel nic nedbá na jeho varování a bujaře zavolá:

„Hej, hej!“ Vzápětí za sebou muži uslyší zlověstné zadupání. Přátelé berou nohy na ramena. Vždyť jim jde o život! Jen o vlásek stihnou doběhnout na zápraží, když se jim za zády ozve hlas:

„Hej, hej, po druhý už se neozejvej!“ Toto vyprávění o hejkalech zaznamenal roku 1903 český historik Jan Valchář (1867–1926) z okolí Ledče nad Sázavou. Strašidelný příběh se měl odehrát o posvícení v obci Dobrá Voda.

Všichni odborníci na chování hejkalů se shodují, že hlavní aktéři příběhu vyvázli ze setkání se strašidlem velmi lacino. Proč si to myslí?

Pomstychtiví hejkalové

Říká se, že pokud někdo odpověděl na hejkalovo zavolání, mohl za to zaplatit i životem. Strašidlo na něj skočilo a roztrhalo ho na kusy! V mírnějších případech nešťastníka tlouklo, div nevypustil duši, až ho vyčerpaného k smrti propustilo.

Kdepak, s hejkalem nebyly žádné žerty! Jak podle pověstí tento postrach vlastně vypadal? „Podobal se člověku divokého vzezření.

Měl dlouhé vlasy a vousy, oblečený býval v roztrhaných šatech sešitých často z trávy, kapradí a mechu a dosahoval výšky jen něco málo přes metr,“ popisuje ve své knize Tajemné bytosti mezi námi novinář a spisovatel Pavel Toufar (*1948).

To však není jediná podoba, jakou si mohl hejkal nasadit. Někdy prý měřil dva metry či se proměňoval v dravého ptáka. Poblíž jihočeské obce Svatá Anna u Černovic byli zase hejkalové známí pod označením „pohunkové“ a zjevovali se v podobě myslivců.

S hejkaly toho měli také mnoho společného kožíškoví mužíčci z Pavlovských vrchů, kteří prý s oblibou skákali lidem na záda. Všechna tato tvrzení znějí fantasticky. Najdeme dnes pro pověsti o hejkalech nějaké racionální vysvětlení?

Má vše na svědomí divá zvěř?

Roztrhaná těla bychom celkem snadno mohli připsat na vrub medvědům či vlkům. Také hrůzyplný křik by mohl pocházet od nějakého nočního dravce, například sovy. O divokých zvířatech však naši předkové dobře věděli.

Proč dali přednost nadpřirozenému vysvětleníděsivých jevů? Z jakého důvodu považovali hejkaly za stejně reálná stvoření jako například lišky?

Nelze si nevšimnout, že četná svědectví o setkání s obávanými lesními muži pocházejí od lidí, kteří se nacházeli v podroušeném stavu. Možná by se tak dala některá tvrzení považovat za opilecké báchorky.

I dříve si ovšem byli lidé vědomi omamných účinků alkoholu na lidskou mysl. Zdá se, že museli mít nějaký pádnější důvod než tvrzení opilých mužů. Proč tedy věřili v existenci hejkalů?