I antické Řecko má své tajné společnosti, zasvěcení a kulty. Nejznámější z nich jsou eleusinská mystéria, která zahrnovala vyčerpávající celonoční rituály spojené s pitím omamných nápojů.

Najdeme ale i kulty mnohem temnější, které vyžadovaly od účastníků o poznání větší oběti – například vlastnoruční kastraci!

Když se řekne náboženství starého Řecka, představí si většina lidí bohy na Olympu, jejichž vztahy připomínají jednu velkou božskou telenovelu. Jejich důstojné sochy a chrámy jsou však ve městech každému na očích a obklopuje je aura jakési olympské důstojnosti.

Méně se už ví, že staré Řecko zná i tajné kulty, které jsou přístupné jen vybraným zasvěcencům. A některé z nich zahrnují i praktiky, které šokují i ve své době – natož pak dnes.

1. Desetidenní párty

Kult: eleusinská mystéria

Místo původu: Mykény

„Ze všech božských věcí, které Athény přinesly do lidského života, jsou tato mystéria nejlepší!“ píše slavný římský filozof a politik Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.). Eleusinská mystéria ale nejsou původně athénská.

Vycházejí z tradice mykénské a snad dokonce minojské kultury. Jejich kořeny je třeba hledat na samém počátku doložených řeckých dějin. Celé mysterijní dění se odehrává kolem mýtu o bohyni Déméntér, jejíž krásnou dceru Persefonu znásilní bůh podsvětí Hádes.

Následně ji unese do podsvětí a její matka ji tam musí hledat. Teprve když se unesená Persefona vrátí na zemi, oživí se půda a začne jaro.

Tento cyklus znovuzrození dá základ mysterijním obřadům, při kterých se zasvěcenci zdánlivě rodí k novému životu skrze vytržení a extázi.

Pozor, přísně tajné!

Největší slavnosti eleusinských mystérií vypukají na přelomu září a října a trvají celých deset dní. Lid tuhle slavnost miluje. Zahrnuje totiž nezřízenou konzumaci různých opojných nápojů. Eleusinská mystéria jsou na vrcholu své slávy masovou záležitostí.

Účastníci se dělí na kněze-profesionály, inicianty, kteří jsou na mystériích poprvé, a zkušené účastníky, kteří se účastní již poněkolikáté. Samotný průběh je držen v tajnosti, znalost obřadů je předávána mezi kněžími jen ústně.

Mystika na drogách

Mnoho účastníků si pravděpodobně ani nepamatuje přesně, co všechno prožili, protože vrcholem celého slavení je celonoční „panichis“, při níž se nejen divoce tančí za zvuků hudby, ale především popíjejí nápoje obohacené o psychotropní látky.

Účastník tedy ve víru a hemžení, spolu se stovkami dalších, přestává vnímat, co je skutečnost, co je drogové opojení a co je halucinace z únavy. Není divu, že to většině lidí pak přijde mystické a nadpozemské.

První ateista na útěku

Jsou ale i tací, kteří si z tajemství kolem eleusinských mystérií mnoho nedělají. Nejlepším příkladem je filozof Diagoras z Mélu. Ten je někdy pokládán za prvního velkého ateistu. Mystérií se účastní, ale jenom proto, aby se jim následně vysmál.

K veliké nelibosti eleusinských kněží prozrazuje veřejně některé jejich prvky a ukazuje jejich nesmyslnost. Jde dokonce tak daleko, že prohlásí, že žádní bohové nejsou. To už je moc i na poklidné Athéňany a rozhodnou se ho postavit před soud.

Aby unikl trestu, musí Diagoras město opustit. Památka na něj ale zůstává živá a nenávist, kterou k němu zasvěcenci chovají, také. Na vymýcení oblíbeného kultu je ale jeden kritický filozof málo.

Eleusinská mystéria přežívají až do konce 4. století a přítrž jim – jako pohanské nemravnosti – udělá až vzmáhající se křesťanství.

2. Ukradnou ji u Nilu

Kult: Isidina mystéria

Místo původu: Egypt

Pokud jde o náboženské myšlenky, rituály a kulty, tak starověcí řečtí a římští okultisté doslova kradou jako straky. Z kultur v okolí si bez mrknutí oka vypůjčují zajímavá božstva i s jejich tajnými rituály. A co se k takovému vypůjčení hodí lépe než Egypt!

Jméno jedné bohyně se v souvislosti s tajnými rituály skloňuje ve všech pádech: Isis.

Vzorem panny Marie

Egyptské tradice se do řeckého světa dostávají poté, co Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.) v roce 332 před Kristem dobude Egypt a je zde oslavován jako „Pán vesmíru“ a zachránce.

Egyptská božstva, z kterých dýchá jisté exotické tajemství, se téměř přes noc stávají hitem. Co na tom, že velká Matka, jak je Isis nazývána, konkuruje vlastním řeckým bohyním jako je Démétér nebo Afrodita, co je nové a exotické, to táhne!

A její popularita hned tak nevyhasne. Od Řeků přejímají Isidina mystéria i Římané a její postava s bohem Hórem jako nemluvnětem se dokonce stává vzorem pro křesťanské zobrazování Panny Marie!

Bohyně přichází ve spánku

Zasvěcení bohyni Isis vyžaduje sebeovládání. Nejméně 10 dní se musí adept přísně postit a zdržovat se všech tělesných rozkoší. Pak je uveden do chrámu, kde přečká noc.

Co se během této noci děje nevíme – antičtí autoři se o tom bojí mluvit a uvádějí jen, že se adept ocitá na hranici smrti. Když noc přečká, dostane se mu zjevení samotné bohyně a ráno ho kněží obléknou do slavnostního roucha a je oslavován věřícími.

Zvrhlý Caligula

Mimořádným ctitelem Isis je i nechvalně proslulý římský císař Caligula (12–41). Přímo v Římě podporuje provádění jejích obřadů, organizuje procesí a sám se nechá zasvětit do všech tajemství s kultem spojených.

Tato obliba tajemných a temných obřadů se u něj pojí s krutostí a sadismem, které mu vyslouží nepěkné místo v učebnicích dějepisu. Ale i další císaři mají Isis v oblibě.

O Vespasiánovi (9–79) se například říká, že před důležitými rozhodnutími odchází trávit noc v Isidině chrámu a čeká tam na zjevení.

3. Den krve. Doslova…

Kult: mystéria Kybelé

Místo původu: Anatolie

Asi nejvíc šokující ze všech řeckých mystérií je pro nás – stejně jako pro staré Řeky – kult bohyně Kybelé. Počátek tohoto kultu se pojí s mytickou postavou Attise, krásného mladíka, který se do ní zamiluje.

Když ho jeho rodina chce bohatě provdat za dceru krále, propadne Attis zoufalství. Když hudebníci hrají svatební píseň, vezme do ruky nůž a sám sebe vykastruje, aby sňatku unikl!

Podle této legendy se tak stává zakladatelem Kybeliných kněží-zasvěcenců, kteří se vyznačují právě tím, že byli kastrovaní – často vlastní rukou!

Kastrace v extázi

Největší Kybelin svátek připadá na 24. března. Jeho název znamená doslova „den krve“ a dobře popsaný ho máme z římské doby. Právě tohle je totiž den, kdy se budoucí zasvěcenci kastrují.

Aktu předchází dlouhá oslava, při které se během několika dní adepti, oblečeni do žlutých ženských šatů, s náušnicemi a výrazně nalíčeni, postupně dostávají – i za pomoci různých přírodních drog – do stavu vytržení.

Kdo přežije, bude kněz!

Když pak přijde „den krve“, rozpoutá se pozdvižení. Kybelini kněží divoce běhají, bičují se za zvuků píšťal a tamburín, na oltář bohyně cákají svou krev, aby se tak připodobnili božskému Attisovi.

A v okamžiku nejvyššího vytržení se chopí nože… Kdo takovou kastraci přežije, zůstane pak již doživotně při Kybelině chrámu jako kněz.