Nad domky s plochými střechami se vyhoupne ostré slunce. Mezi malými staveními z kamenů a hlíny panuje ruch. V jednom z nich leží vyhublá žena. Zdá se, že umírá. Je jasné, že se tahle scéna odehrává staletí zpět kdesi v Asii. Přesto se mi zdá důvěrně známá. Vždyť ta vysílená cizí žena – to jsem já!

Někdo nadšeně převypráví desítky údajných vtělení, jiní nevidí vůbec nic. Jedna z forem takzvané abreaktivní terapie, regrese, dokáže prý zahladit staré šrámy na duši. Ostatně, kdo z nás by nějaký neměl?

Rozhodli jsme se tuhle metodu otestovat a zjistit, zda se nám zároveň podaří poodhalit závoj nad našimi minulými životy.

Když vás obestře chlad

Dá se něco poradit dopředu? Samozřejmě. Vyberte si na regresi zkušeného člověka s dobrými referencemi. Na sebe si oblečte pohodlné oblečení, počítejte také s tím, že některým lidem začne být po uvedení do stavu změněného vědomí chladno.

Mnohé také zajímá, nakolik jim tohle sezení provětrá peněženku. Ceny začínají obvykle na 500 korunách a končí na až na 2000 – podle odbornosti terapeuta i místa, kde se regrese odehrává. V Praze počítejte s vyšší taxou.

Mé vědomí klesá níž a níž

Usazuji se do pohodlného čalouněného křesla. Čekám, že terapeut vytáhne řetízek s hodinkami a začne mi s ním pomalu kývat před obličejem, abych upadla do hypnózy. To se ale nestane. Povede mě jen nízko položeným monotónním hlasem.

„Tvé vědomí klesá stále níž,“ slyším, zatímco mám zavřené oči. Je to relaxace. Bude ale k něčemu dobrá?

Od deseti k nule

Terapeut mě vede k postupnému uvolnění celého těla. Mezi jednotlivými větami nechává kratičké pauzy. Vzpomenu si na léto, kdy jsem chodila ven cvičit tai-chi. Tohle plánované uvolnění mi přijde podobné. Padá ze mě stres, cítím se šťastně.

„Budu počítat od 10 do 0. S každým číslem jste uvolněnější. Až řeknu nula, nebude vás už čas ani prostor držet…“, pokračuje.

Zapomenout na logiku

„Jste úplně uvolněná. Užijte si to všudypřítomné blaho.“ Vede mě do fantazijních míst, která by člověk mohl ve své představivosti považovat za svůj vlastní ráj.

„Cítíte, jak se zvedáte do výšky – a dole, hluboko pod sebou, vidíte své tělo.“ Nechávám pracovat podvědomí a snažím se nezaplétat logiku nebo vědomou představivost. „Ať si mozek sám poradí – a uvidíme, co ukáže,“ říkám si. Můj průvodce mě pomalu, větu po větu, směřuje k údajným minulým životům.

Tohle není důležité

Nemám ponětí, kolik času už tu v křesle sedím. 10 minut? Hodinu? Kdo ví. Se zájmem sleduji, co se mi jako sen odehrává před očima. Nohy mi brouzdají kamenitou pláží, moře je studené.

Líčím, co vidím, ale někde v jádru vím, že tohle všechno vlastně není důležité. Nevím, jak se – pokud tahle vize je skutečně minulým životem – jmenuji. Jen vím, že jsem někde na severu a vedu celkem bezútěšný život. Ale zároveň nevýrazný. Umřu poměrně zamlada, ale to tu není nic výjimečného.

Říše ohně

A klesáme níž. Vidím oheň. Srdce mi začíná bušit rychleji. Rty podvědomě rozlepuji od sebe, aby se mi lépe dýchalo. Na jednu stranu vím, že sedím tady v křesle, na druhou to ale je jako velmi živé snění. Kdesi v hlavě mi probleskne: Tohle přeci znáš.

Ale to je všechno. Žádná další indicie. Je to divný oheň. Stojím v něm, ale zároveň se necítím zle. Někde vzadu v hlavě našeptává logika: Tohle asi nebude ta pravá vize. Ale – proč by nebyla?

Je abstraktní, těžko pochopitelná, ale vykouzlí mi, aniž bych věděla proč, na rtech letmý úsměv.

Není tu nic. A zároveň všechno

Je to vize plná síly a něčeho uspokojivého, co už dávno proklouzlo mezi prsty a tady a teď se to už takřka nedá pochopit. Terapeut mě stále vybízí, ať mu to popíši. Řeknu pár slov, ale uvědomím si, že popisuji vizuální stránku věci. A ta není podstatná.

Nejsou tu lidé, není tu žádné prostředí. A vlastně tu ani nejsem já, alespoň ne v tom smyslu, jak chápeme lidství. Zvláštní. To mě už terapeut vede dál. Klesáme níž ve vzpomínkách? Nevím. Zdálo se mi, že minulá vize byla vytržená z koloběhu času.

Asi. A dál těžko říct

Co bude dál? Jsem v malém domku s ušlapanou hliněnou podlahou. Už od pohledu je jasné, že to nebude Evropa. Asie. Ale kde? Z koutů paměti vylovím mapu světa a snažím se dotlačit sebe sama, abych si řekla, kde právě jsme.

Sleduji ohromné území a s hrůzou zjišťuji, že kdyby mi mapu ukázal někdo tehdy, neřekla bych mu také nic. Pod ošumělou tkanou dekou leží vyhublá žena. Je mi na nic.

Nechá mě pomalu umírat

Tmavé vlasy nemyté již několik týdnů, v místnosti je cítit puch. Stále vím, že tohle všechno je jen vize, která nemusí mít s realitou nic společného. Přesto mi vyschne v krku. Prásknou dřevěné dveře. Vejde nějaký muž.

Ta nebohá žena jen zvedne ruku – ale on se jen otočí a zase odejde. Vím, že má strašnou žízeň. On jí ale nedá nic. Její nemoc se již táhne dva týdny a on se o ženu odmítne postarat.

Vždyť máme dítě!

Je to jako zapnout televizi, vidět jen jeden díl seriálu, ale přesto znát dokonale kontext. Připadala jsem si, jakože stojím v rohu místnosti a s pusou dokořán to všechno pozoruji. Cítím strašnou bezmoc. A ve hře je navíc dítě.

Co s ním bude poté, až ta žena – až já zemřu? Ten strašný chlap se o něj rozhodně nepostará. Tam někde venku má totiž vlastní rodinu. Nechá ho umřít stejně, jako mě. Bez ptaní mě použil a teď mě zase zahazuje…

Terapie brekem

Snažím se uklidnit, jenže marně. U filmů obvykle nebrečím, snažím se nenatahovat ani při hádce. Teď se to ale nedá vydržet. Hystericky pláču, pláču a pláču. Když posmrkám všechny své papírové kapesníčky, musí mi terapeut podat krabici svých.

Chce, abych popisovala všechno, co jsem viděla – jinak mi nemůže pomoct. Jenže já na druhou stranu nemohu zastavit brek. Není to jen tou vizí. Je to i tím, že tahle metoda na mě zkrátka zafungovala.

Všechno dává smysl

Jak? Tenhle chvilkový obraz plný žalu stačil na to, aby se někde ve mně cosi sepnulo a řeklo: „Aha. Tak proto.“ Najednou mám pocit, že celý dosavadní život, každý krok, který jsem si později vyčítala, má svůj důvod.

Představte si, že před vámi leží puzzle. A teď, v tom krátkém okamžiku, ty nelogicky rozházené kousky složíte dohromady. Konečně pochopíte sebe sama, protože znáte motivaci. Má to jediný háček:

Někdy si můžete uvědomit, že některé věci jste vlastně až tak dopodrobna chápat nechtěli. Jenže to je už pozdě.

Realita nebo výplod mozku?

Můžeme se ptát, zda jsem skutečně viděla minulé životy. Na tohle vám ale odpověď dát nedokážu. Bylo to silné, velmi silné, ale zda se to skutečně před pár staletími stalo? Kdo ví. Jisté je jen jedno: Dávalo to smysl, a to velký, i v kontextu současného života.

Posunulo mě to zase o kousek dál. A v tom případě je jedno, zda šlo o ozvěnu minulosti, nebo jen momentální vizi, kterou mi mozek naservíroval k lepšímu pochopení sebe sama.