Už jste někdy někoho „poslali k čertu“? Pokud ano, připojili jste se k početné řadě těch, kteří vyslovili kletbu, byť dnes tyto ustálené výrazy zase tak vážně nechápeme.
V minulosti však thanatobolie, kletba přivolávající na prokletého smrt, přešla v mnoha případech na stránky světové i domácí historie.
Kletba souvisí i s výrazem klatba. Určitě bychom však neměli obě slova zaměňovat, nebo používat jako synonyma. Kletba patří do sféry magie. Klatba je církevní trest podle kanovnického práva.
Jakub z Molay
Známým případem thanatobolie, kletby, která došla naplnění, jsou určitě slova posledního velmistra řádu templářů Jakuba z Molay, který byl ve čtrnáctém století upálen.
Před popravou proklel francouzského krále Filipa IV. a papeže Klementa V. Obě dvě historické osobnosti brzy zemřely. Z hlediska moderní kriminalistiky je nutné podotknout, že jakékoli přímé důkazy o tom, že příčinou jejich smrti byla kletba, samozřejmě chybí.
Více by nebylo zjištěno, ani kdyby byla nařízena soudní pitva. Samozřejmě, pohybujeme se ve světě magie.
Kozina versus Lomikar
V našem prostředí je nejslavnějším případem thanatobolie patrně kauza Jana Sladkého Koziny. Vůdce vzpoury Chodů před popravou pronesl kletbu, jejímž adresátem byl šlechtic Wolf Maxmilián Laminger řečený Lomikar.
Je to slavná věta o tom, že se oba (přesně) do roka a do dne setkají u božího soudu. Zde však patrně zapracovala literární invence spisovatele Aloise Jiráska při psaní románu Psohlavci.
Kozina byl popravený 28. listopadu 1695, Lomikar zemřel 2. listopadu 1696. K božímu soudu se tak Lomikar dostavil dříve, než nařizoval imperativ kletby. Zmínka o tom, že se Lomikar stal obětí kletby, se navíc objevila až o sto let později.
Ale čte se to hezky… Když už selhává světská spravedlnost, ochotně pomůže vyšší, boží instance.