Některé případy řádění poltergeista jsou tak bizarní a dramatické, že se jim zdravý rozum zdráhá uvěřit. Přesto však jejich pravost potvrzuje množství nezávislých svědků a odborníků. Přesně takové jsou i události zaznamenané na předměstí Londýna v roce 1977.
Dokonce ani hororové filmy, pro než se poltergeist z Enfieldu stane inspirací, nejsou zdaleka tak děsivé jako to, čím si procházela Peggy Hodgson a její čtyři děti po dobu dlouhých 18 měsíců.
Během této doby se v domě vystřídá více než 30 svědků, kteří dění pozorují na vlastní oči a v některých případech také nahrávají!
Nábytek útočí
Když koncem srpna roky 1977 na policejní stanici v Enfieldu zavolá rozrušená žena s tím, že nábytek v jejím domě ožil a snaží se ji spolu s dětmi uvěznit v pokoji, pomyslí si strážníci asi ledacos, jen ne to, že by volající mohla mluvit pravdu.
O to větší šok je čeká poté, co dorazí na danou adresu, aby situaci prověřili. Peggy Hogson policistům po příjezdu vysvětluje, že zrovna uložila děti ke spánku, když se po zemi začala samovolně sunout těžká skříň, kterou nebylo možné zastavit.
Jako by se kus nábytku pokoušel zabarikádovat dveře dětského pokoje. Veškeré pochybnosti policistů se rozptýlí v okamžiku, kdy se přímo před jejich očima dá do pohybu těžké křeslo.
„Velké křeslo se samovolně posunulo po podlaze o 4 stopy (asi 120 centimetrů–pozn. red.),“ prohlašuje policistka Carolyn Heeps. Spolu s dalšími lidmi křeslo prohlédne, ale nenajde jediné vysvětlení pohybu nábytku.
Policisté mohou jen konstatovat, že se nestal žádný zločin a nemohou nijak pomoci.
Komu patří hlas?
Peggy Hodgson si na pomoc přivolá i svého hřmotného souseda. Ani jeho přítomnost ale nic nezmění. Domem se ozývá nevysvětlitelné bouchání a další děsivé zvuky, jejichž zdroj se nedaří určit.
„Nevěděla jsem, co mám dělat, nikdy jsem neviděla tak velkého chlapa vyděšeného,“ vzpomíná s odstupem času Margaret, které bylo v době incidentu 13 let.
Je to právě ona a její o dva roky mladší sestra Janet, kdo si všimne prvních projevů poltergeista ve formě hlasitého klepání, bouchání či poryvů větru. Obě dívky jsou navíc prý neviditelnou silou několikrát zdviženy z postele do vzduchu a vrženy na zem.
Osoby, v jejichž přítomnosti je poltergeist nejvíce aktivní, parapsychologové označují jako „fokus“. V Enfieldu jím byla jedenáctiletá Janet. V její blízkosti se odehrávají ty vůbec nejsilnější a nejdramatičtější projevy.
Ona navíc upadá do zvláštních transů, v nichž se její hlas záhadně mění. Zní jako hrubý hlas starého muže. Promlouvá skrze ni hlučný duch, který rodinu terorizuje?
Jako by s ní někdo házel
Vyděšení svědkové popisují mnoho různých incidentů, od strašidelných zvuků přes samovolně se pohybující nábytek až po kameny náhodně vrhané na dům či jeho hosty.
O násilnosti enfieldského poltergeista však nejlépe vypovídá svědectví zaměstnankyně městské rady Hazel Short. Žena se jednoho dne ocitá před domem Hodgsonových, kde skrze okno sleduje hrozivou scénu.
„Stála jsem tam a dívala se na dům, když najednou proletělo několik knih a narazily do okna,” vypovídá. Po chvíli spatří Janet, jak se vznáší ve vzduchu. „Pohybovala se nahoru a dolů, jako by s ní někdo házel, ale ve vodorovné poloze.
Jako by ji někdo chytil za nohy a záda a pohazoval s ní nahoru a dolů,” líčí Short a vylučuje, že by v takové poloze mohla dívka u okna skákat sama. Jenže nikdo další se v okně neobjevil!
Spatřila náhodná kolemjdoucí jeden z těch násilnějších projevů tamních neviditelných sil?
Podvod vyloučen
Jevy, které řádění domnělého ducha provázejí, jsou tak silné a zároveň tak dobře zdokumentované, že se z událostí v Enfieldu časem stává jeden nejslavnějších případů řádění poltergeista v dějinách.
Drtivá většina svědků věří, že nejde o podvrh a jevy jsou skutečné. O závažnosti případu hovoří i fakt, že do Enfieldu přicestuje slavná dvojice vyšetřovatelů Ed Warren (1926–2006) a jeho žena Lorraine (1927–2019).
Warrenovi se prostřednictví Janet spojí se zlomyslným duchem. Drsný hlas vycházející z hrdla jedenáctileté dívenky prohlašuje, že se jmenuje Joe Wilkins a v daném domě žil a zemřel.
Předchozí nájemce se skutečně jmenoval Wilkins a zemřel v křesle, které policistka sledovala při pohybu, to je ale informace pro malou Janet zcela neznámá. Potvrzuje se tím pravdivost celého příběhu?
Navzdory všemu existuje velké množství skeptiků, kteří jsou přesvědčeni, že šlo jen o podvod, na němž se podílela Janet a Margaret.