Na palouku, ozářeném stříbřitým svitem měsíce, se vznášejí lehkonohé, nadpozemskykrásné dívky. Na záda jim spadají dlouhé rozpuštěné vlasy – zlaté, stříbrné či rusé. Kolem jejich štíhlých těl vlají průsvitné látky utkané z mlhy a měsíční příze.
Zpívají líbeznými hlasy a tančí tak lehce a ladně, jak by to nedokázal žádný smrtelník. Nějak takto si představujeme víly. Tyto bytosti však nemusely být vůbec krásné, a navíc mohly člověku vážně uškodit! Jak?
Muž se prodírá temným lesem. Jak jen teď v noci najde cestu domů? Vtom před ním vysvitne světélko. A za ním následují další. V unaveném poutníkovi hrkne! To jsou jistě bludičky, které ho chtějí vylákat do močálu!
Opravdu byly naše lesy v dávných dobách plné strašidel, jak vyprávějí pohádky a pověsti, nebo šlo jen o představy pověrčivých lidí?

Mámivé kouzelnice a škaredé zlodějky
Podle lidových pověstí existuje několik druhů víl. Krásným zlatovlasým pannám, tančícím na lesních mýtinách, se zpravidla říká lesní žínky. Dovedou se prý proměňovat v různá zvířata – v labutě, koně, sokoly, či dokonce vlky.
Často se zjevují, když padá rosa nebo se na obloze zaleskne duha. Nejvíc jich však lze spatřit o svatojánské noci. Tehdy prý lákají mládence do kola. Nešťastníka, který neodolá jejich vábení, utancují k smrti! Když chtějí, mohou však člověku také pomoci.
Prý mu prozradí jeho osud nebo mu pomohou léčivou magií. Velice nebezpečné dovedou být vodní víly – rusalky. Zjevují se u tůní a jezírek a topí neopatrné pocestné. Navíc se traduje, že rozčesáváním svých vlasů přivolají povodeň.
Šeredné sestry krásných víl jsou známé jako divoženky. Na ty by si prý měly dát pozor zvláště novopečené matky. Ponechá-li totiž žena své dítě bez dozoru, divoženka ho ukradne a nahradí je svým zrůdným potomkem!
Mezi víly bývají zařazovány také jeskyňky známé z pohádky O Smolíčkovi pacholíčkovi. Nepatří tyto bytosti však jen do vyprávění pro děti?

Stvoření z jiného světa?
První doložené zprávy o vílách u Slovanů se objevují v 6. století. Později se kronikáři zmiňují o zákazu jejich uctívání. Lidé totiž přinášeli různé obětiny v podobě koláčků či květin, aby si vrtošivé bytosti naklonili.
Toto chování podporuje přesvědčení některých folkloristů, že víra ve víly je pozůstatkem pohanských představ.
Křesťané zase často tvrdili, že lesní žínky a rusalky jsou duchové předčasně zesnulých dívek, nejčastěji těch, které spáchaly sebevraždu nebo se utopily. A co si o vílách myslí dnešní esoterici?
„Jisté je, že to byly bytosti z Jiného světa, které se občas pomocí různých bran a průchodů mezi světy mohly dostat do světa lidí a setkat se smrtelníky,“ tvrdí odbornice na nadpřirozené jevy Petra Vavrouchová (*1989), vystupující pod přezdívkou Lúmenn.
Opravdu by víly mohly pocházet z jiné dimenze? Vznikly všechny pověsti o čarokrásných či ohyzdných nadpřirozených ženách jenom v lidské fantazii, nebo mají svůj reálný základ?