Na kopci nad slovenskou obcí Čachtice stojí zřícenina, která už staletí nahání strach. S rozpadajícími se zdmi Čachtický hrad je navždy spojeno jméno Alžběta Báthory.

Jedni ji považují za sadistickou vražedkyni, druzí za oběť politického spiknutí. Legendy však žijí dál. A místní tvrdí, že hrad po setmění stále není prázdný.

Vítr sviští rozbitými okny a mezi kameny se převaluje mlha. „Slyšela jsi to?“ šeptá vyděšená služka, když se z hradních sklepení ozve tlumený výkřik. Na počátku 17. století prý podobné zvuky slýchají obyvatelé okolních vesnic téměř každou noc.

Hraběnka Alžběta Báthory mezitím chodí po svých komnatách v dlouhých tmavých šatech a chladným hlasem přikazuje: „Přiveďte další.“ Podle legend nechává mučit mladé dívky železnými kleštěmi, jehlami i ohněm.

Nejznámější pověst tvrdí, že se koupe v jejich krvi, protože věří, že si tak zachová krásu a mládí. Právě tehdy vzniká přezdívka Krvavá hraběnka, která přežije staletí.

Nepohodlná pro dvůr

Jenže skutečnost možná vypadá jinak. Historikové upozorňují, že příběhy o krvavých lázních se objevují až mnoho let po smrti Alžběty Báthory.

Dochované soudní dokumenty sice mluví o týrání služebných a záhadných úmrtích, ale legendární koupání v krvi v nich chybí. Někteří badatelé tvrdí, že se mocná šlechtična stává nepohodlnou osobou pro uherský dvůr, který touží po jejím majetku.

„Proces mohl být zčásti politicky motivovaný,“ připomínají. Přesto je roku 1611 zazděna v části hradu a zbytek života tráví v izolaci. Když o tři roky později umírá, legenda teprve začíná nabírat sílu.

Postava v bílých šatech

Záhadologové ale věří, že na hradě zůstává něco temného. Návštěvníci prý vídají ženskou postavu v bílých šatech, která mizí mezi ruinami. Jiní popisují náhlý chlad, dětský pláč nebo křik ozývající se z podzemí.

„Ten hrad je nasáklý utrpením,“ tvrdí lovci duchů, kteří na místo vyrážejí s kamerami a detektory elektromagnetických polí. Skeptici namítají, že za vším stojí sugesce a síla slavné legendy.

Jenže když se večer nad Čachticemi rozfouká vítr a stíny se protáhnou po rozpadajících se hradbách, málokdo tam chce zůstat úplně sám.