V červnu 1941 sovětští vědci otevírají hrobku slavného dobyvatele Tamerlána v uzbeckém Samarkandu. O dva dny později nacistické Německo zahajuje operaci Barbarossa a napadá Sovětský svaz.

Shoda dat je natolik zarážející, že se rodí jedna z nejslavnějších „kleteb“ 20. století. Je na legendě něco pravdy, nebo jde jen o fascinující souhru okolností?

Když antropolog Michail Gerasimov (1907-1970) a jeho expedice v červnu 1941 odkrývají monumentální mauzoleum Gur-e Amir v Samarkandu, místní obyvatele zachvacují obavy.

Podle vyprávění totiž hrob slavného vojevůdce Timura (1336-1405), známého v Evropě jako Tamerlán, chrání prastaré varování. Některé verze legendy tvrdí, že na náhrobku stojí nápis:

„Kdokoli naruší můj klid, vypustí na svět útočníka horšího, než jsem byl já.“ Výprava přesto pokračuje. Sarkofág je otevřen 20. června 1941 a vědci vyzvedávají ostatky panovníka, aby mohli ověřit jeho podobu a vytvořit slavnou rekonstrukci obličeje.

O dva dny později, 22. června, Hitler zahajuje operaci Barbarossa. Časová shoda okamžitě dává vzniknout příběhu o Tamerlánově kletbě.

Zlomilo nové pohřbení kletbu?

Legenda tím ale nekončí. Podle pozdějšího vyprávění kameramana Malika Kajumova údajně několik starců vědce před otevřením hrobky varuje, že probudí strašlivou válku.

O více než rok později jsou Tamerlánovy ostatky znovu slavnostně pohřbeny podle islámských tradic. Krátce nato přichází sovětské vítězství u Stalingradu a zastavení německého postupu.

Pro zastánce kletby jde o další důkaz, že znovupohřbení zlomilo osudové prokletí. Historici však upozorňují, že tato vyprávění vznikají až po válce a mnohé detaily se mezi jednotlivými svědky výrazně liší.

Ani slavný varovný nápis se nepodařilo spolehlivě doložit v dobových záznamech ani na fotografiích z vykopávek.

Vojevůdce kulhal

Odborníci proto považují Tamerlánovu kletbu za poutavou legendu, nikoli za historický fakt.

Historici připomínají, že Hitler plánuje útok na Sovětský svaz dlouhé měsíce před otevřením hrobky a termín operace Barbarossa je vojensky připravován dávno před červnem 1941. Antropologové naopak zdůrazňují skutečný význam expedice.

Michail Gerasimov díky kosterním pozůstatkům potvrzuje, že Timur skutečně kulhá, odtud jeho přezdívka „Timur Chromý,“ a vytváří jednu z nejslavnějších forenzních rekonstrukcí tváře 20. století.

Podle odborníků je tedy spojování otevření hrobky s vypuknutím války klasickým příkladem lidské tendence hledat souvislosti mezi dvěma dramatickými událostmi, které spolu ve skutečnosti příčinně nesouvisejí.

Přesto příběh dodnes fascinuje historiky, archeology i milovníky záhad, protože připomíná, jak snadno může jediná časová shoda přerůst v legendu, která přežije celé generace.