Noc, mlha nad Dyjí a mezi rozpadajícími se zdmi se objeví žena v bílých šatech. Pláče a vedle ní sedí černý pes. Tak vypráví jedna z nejpůsobivějších pověstí o Cornštejně. Za příběhem nešťastné ženy se přitom skrývá skutečná a mimořádně tvrdá historie.

Hrad více než deset měsíců odolává vojsku krále Jiřího z Poděbrad a nakonec nepadá pod děly, ale hladem. A právě v tomto okamžiku se rodí legenda, která dává mrtvým tváře.

Cornštejn stojí nad Dyjí nedaleko Bítova ve 15. století rozhodně nepůsobí jako romantická zřícenina pro výletníky. Je to pevnost, kterou není snadné dobýt.

Její majitel Hynek Bítovský z Lichtenburka se v letech 1463–1464 otevřeně staví proti králi Jiřímu z Poděbrad a odmítá mu složit slib věrnosti. Spor přitom není jen osobní.

Hynek je katolík, zatímco Jiří je kališnický král, a do konfliktu se nakonec zapojuje i papežská kurie. Historici ale upozorňují, že označovat celé obléhání jednoduše za náboženskou válku by bylo zavádějící.

Podle historických výkladů jde především o mocenský a politický konflikt, který papežská strana následně využívá proti Jiřímu z Poděbrad. V roce 1464 se kolem Cornštejna objevuje vojsko.

Obléhání vede především Oldřich Mládenec z Miličína a obléhatelé budují opevněná stanoviště přímo v okolí hradu. Dodnes jsou jejich pozůstatky v terénu patrné. K hradu se nedá jednoduše přirazit s děly a všechno rozstřílet, terén hraje ve prospěch obránců.

Přesto se útočníkům daří pevnost postupně odříznout od zásobování. Archeologické a památkové průzkumy potvrzují existenci obléhacích opevnění severozápadně a jihovýchodně od hradu.

Podkovy obráceně a noc, která změnila všechno

Právě tady začíná nejdramatičtější část příběhu, ovšem také místo, kde je třeba být opatrný. Podle pověsti obléhatelé v noci přijedou na koních těsně k hradu a obrátí svým koním podkovy. Ráno tak stopy kopyt vypadají, jako by vojsko odjelo pryč.

Obránci uvěří, že nebezpečí pominulo, otevřou brány a začnou slavit. Jenže vojáci jsou ukryti poblíž. Vtrhnou dovnitř a rozpoutá se krvavý boj. Tato epizoda patří k tradičním cornštejnským pověstem; historické prameny ale takový trik s podkovami nepotvrzují.

Jihomoravské muzeum proto uvádí skutečnost obléhání, zatímco příběh lsti patří do legendárního vyprávění.

Podle pověsti při útoku umírá také Hynek a jeho manželka spatří z okna, jak zemřel. Nedokáže hrůzu unést a skočí z hradeb. Od té chvíle se má na Cornštejně zjevovat její duch. Někdy jako bílá paní v dlouhých šatech, jindy u okna jediného dochovaného pokoje.

Aby toho nebylo málo, společnost jí má dělat černý pes. Jihomoravské muzeum ani památkáři samozřejmě neuvádějí žádný důkaz, že by se zde skutečně zjevoval přízrak. Jde o pověst, která se k ruinám připojuje až v tradovaném vyprávění.

Je ve studni poklad?

Historie je přitom sama o sobě dost strašidelná. Cornštejn nakonec 9. června 1465 skutečně padne, když vyčerpaná posádka kapituluje. Památkový katalog uvádí, že obléhání trvá deset měsíců, jiné historické přehledy hovoří téměř o roce.

Hynkův hrad je zabaven a připadá Jindřichu Krajířovi z Krajku. Po obléhání se opevnění ještě modernizuje, protože válečná technika mezitím postupuje dál. Cornštejn si nakonec nechává ještě jednu záhadu.

Podle jiné pověsti je v hradní studni ukryt sud s pokladem, který má na Květnou neděli vystupovat ze studny. Kolem hradu se navíc mají objevovat dvě podivně oblečené ženy, šlechtičny, které se podle legendy pokoušejí uprchnout tajnou chodbou na Vranov.

Historie pro jejich útěk důkaz nemá. Jenže právě proto má Cornštejn dodnes zvláštní kouzlo: to, co lze doložit, je fascinující. A to, co doložit nejde, je ještě o něco děsivější.