V temném nitru Moravského krasu se před více než 2500 lety odehrává událost, jejíž přesný příběh stále uniká. Býčí skála ukrývá lidské ostatky, zvířecí kosti, zbraně, šperky, nádoby i neobyčejné předměty z různých částí Evropy.

Nejnovější výzkum ale přináší důležitý střípek do skládačky: odborníci nově zkoumají samotné konstrukce, v nichž se pravěké ostatky a předměty nacházely.

Příběh začíná v roce 1872, kdy archeolog Jindřich Wankel (1821-1897) v jeskyni odhaluje nález, který působí jako výjev z dávného rituálu.

Objevuje lidské kosti, desítky lebek se stopami násilí, zvířecí pozůstatky, části vozů, zbraně, bronzové nádoby, šperky, jantar, sklo i slavnou bronzovou sošku býčka. Soubor je natolik mimořádný, že se kolem něj okamžitě rodí otázka:

jde o pohřeb, masakr, obětiště, nebo něco mnohem složitějšího? Dnešní archeologie už Wankelovu představu jednoduchého „velmožského pohřbu“ nepřebírá bez výhrad.

Výzkum ukazuje, že materiál pochází z mimořádně bohatého prostředí pozdní doby halštatské, přibližně z 6. století před naším letopočtem.

Keramika navíc naznačuje, že rozsáhlý soubor mohl být do jeskyně uložen v souvislosti s významnou společenskou vrstvou v době změn a pronikání vekerzugské kultury na jižní Moravu.

Nešlo o vysoký žár

Právě tady přichází nejzajímavější novinka současného výzkumu. Studie zveřejněná v roce 2026 se zaměřuje na drobné úlomky mazanice, které mohou na první pohled působit jako bezvýznamný stavební odpad.

Ve skutečnosti ale pomáhají rekonstruovat podobu konstrukcí v jeskynní předsíni.

Odborníci analyzují materiál získaný při starších výzkumech z let 1937–1943 i při revizním výzkumu v letech 2020–2021. Pomocí rentgenové difrakce, rentgenové fluorescence a radiokarbonového datování zjišťují, že mazanice souvisí s halštatskou aktivitou v jeskyni.

Analýzy zároveň ukazují, že materiál nebyl vystaven vysokému žáru. To je důležité, protože nová data podporují představu, že v jeskyni skutečně existovaly dřevěno-kamenné pohřební konstrukce či komory opatřené povrchem z mazanice.

Býčí skála tak začíná připomínat ještě méně jednoduché místo, než se původně zdálo.

Otázky zůstávají

Záhada tím ale nezmizí, naopak se prohlubuje. Býčí skála totiž představuje prostor, kde se setkávají předměty z různých kulturních oblastí.

Archeologové zde nacházejí doklady dálkových kontakt, jantar pochází ze severnějších oblastí Evropy, některé nádoby a kovové předměty mají analogie v Itálii, jiné prvky souvisejí s východními kulturními okruhy.

Neobvyklá je také kombinace lidských ostatků, zvířat, luxusních předmětů, vozů, zbraní a kovárny.

Právě proto dnes převládá opatrnější interpretace: jeskyně pravděpodobně neslouží jen jedinému účelu a její prostor může být spojen s komplikovanými pohřebními a rituálními aktivitami.

Starší hypotézy o katastrofě způsobené výbuchem nebo zřícením se přitom v odborné literatuře ukazují jako problematické. Býčí skála tedy ani po více než 150 letech výzkumu nevydává své tajemství celé. Nejnovější poznatky však mění způsob, jakým se na ni díváme.

Už nejde pouze o otázku, kdo v jeskyni zemřel, ale také jak byl celý prostor vytvořen, k čemu sloužil a proč do něj lidé ukládali tak neobvyklou směs předmětů a ostatků.

A právě nové analýzy stavebních pozůstatků ukazují, že odpověď může být ukryta v detailech, kterých si první badatelé vůbec nemohli všimnout.