Nejsou tak slavné jako Kamenný pastýř u Klobuk a turisté kolem nich často projdou bez povšimnutí. Přesto právě tyhle kameny mohou být mnohem tajemnější. Některé vypadají jako lidé, jiné jako bytosti zkamenělé v okamžiku prokletí.

U několika dodnes není jasné, kdy je člověk vztyčil, proč si vybral právě dané místo a co pro něj kámen znamenal.

V samém srdci Družce na Kladensku stojí kámen, který na první pohled vypadá jako obyčejný balvan. Jenže Zkamenělec má za sebou pozoruhodnou historii. Původně stával přímo před místním kostelem, později byl v roce 1856 přemístěn ke zdi bývalého hřbitova.

Jeho poloha je záhadná. Pokud skutečně pochází z dávné předkřesťanské tradice, přežil něco, co jiné podobné kameny nepřežily.

Menhiry totiž lidé v minulosti často ničili nebo je využívali jako stavební materiál. Proč tedy právě tento kámen zůstal stát tak blízko křesťanského svatostánku? Odpověď neznáme. Stejně jako nevíme, zda skutečně pochází z pravěku.

Jisté je jen to, že jeho příběh se začal odvíjet dávno předtím, než se stal součástí dnešní vesnice.

Baba, která vypadá jako zkamenělá stařena

Ještě působivější setkání čeká nedaleko Slavětína u Loun. Na vyvýšeném místě nad obcí stojí téměř dvoumetrový kámen s příznačným jménem Baba. Jeho silueta skutečně připomíná shrbenou postavu staré ženy. A právě tady začíná být příběh opravdu zvláštní.

Když kámen v minulosti povalil traktor, objevily se v jeho okolí střepy datované přibližně do období 2500–2700 let před naším letopočtem.

To samozřejmě ještě neznamená, že právě Baba je tak stará, archeologové musí odlišit předměty z okolí od samotného kamene. Přesto je představa, že člověk mohl tento kámen vztyčit před několika tisíci lety a pak na něj po celé generace zapomenout, pozoruhodná.

Když se na Babu díváte z dálky, je těžké se ubránit dojmu, že se na vás skutečně dívá někdo, kdo zkameněl uprostřed dávného příběhu.

Tři kameny v kruhu a tajemství, které nechce zmizet

V Chlístově na Benešovsku čeká mnohem méně známá záhada. V krajině se zde nachází skupina žulových kamenů, z níž se dochovala trojice menhirů uspořádaných do náznaku kruhu o průměru necelých osmi metrů.

Podle některých výkladů mohlo původně jít dokonce o pět kamenů. Jeden z nich, štíhlý a ostrý, měří asi 175 centimetrů. Kameny byly během staletí několikrát povaleny a dlouho zde stál jediný.

Právě jejich uspořádání živí otázku, jestli jde jen o pozoruhodnou přírodní shodu, nebo o pozůstatek záměrně vytvořeného pravěkého místa. Archeologie přitom u podobných lokalit naráží na zásadní problém:

kámen sám o sobě často neumí říct, kdo ho vztyčil ani proč. Česká krajina dál ukrývá své kamenné hádanky. Možná byly kdysi orientačními body, možná měly rituální význam nebo pro lidi, kteří je vztyčili, znamenaly něco, čemu dnes už vůbec nerozumíme.