Vše to začalo jednoho zdánlivě obyčejného dne roku 1897 na pražském Smíchově, kdy se pan Václav Horký vydal ze svého bytu do nedaleké hospody pro pivo. Pak se vrátil domů a většinu doneseného nápoje vypil.
Nechal jen nějaké dva decilitry, které se rozhodl využít pro jiné účely, než bylo hašení žízně. Do zbytku piva vhodil asi čtyřicet sirek s fosforovou hlavičkou, aby vyrobil roztok na hubení hmyzu.
Jenže udělal tu chybu, že sklenici nechal volně stát na stole a opustil byt. Netrvalo dlouho a domů se vrátila jeho žena. Byla dosti vyprahlá a když viděla na stole zbytek piva, tak po něm okamžitě sáhla a vypila obsah sklenice do dna.
Brzy se jí udělalo velice zle. Přesto svého muže, kterému událost popsala, požádala, aby nevolal lékařskou pomoc. Ten uposlechl…
A to byla chyba. Dalšího dne se ženin stav kriticky zhoršil a přivolaná pomoc už s tím nedokázala nic udělat. Žena zemřela a nešťastný manžel skončil v policejních poutech. O dva měsíce později byl zahájen soud.
Horký byl viněn z toho, že jed nedostatečně zabezpečil a že ho neoznačil tak, aby žena věděla, co se na stole ve skutečnosti nachází.
Nešťastný obchodník se k tomu doznal, soud však pochopitelně přihlédl ke všem skutečnostem, ze kterých nebyl zjevný úmysl a proto Horkého odsoudil ke čtrnácti dnům vězení.
Jeho zemřelá manželka Marie Horká byla velkou milovnicí piva, což vede některé detailisty k otázce, jak je možné, že nerozeznala běžný zlatavý mok od připraveného jedu. To už se však nikdy nedozvíme.