Těžba kovů, obzvláště těch drahých, je po staletí tvrdou a nebezpečnou dřinou, která si nezřídka vyžádala i oběť nejvyšší.
Jaký div, že si staří horníci vyprávěli o tajemných bytostech, které nerostné bohatství střeží a na vetřelce se nedívají právě přátelsky?
Jednou jsou to permoníci, podruhé pekelný pes s ohnivýma očima, nebo rovnou drak. Zvláštní? Ani ne. Kdo jiný by se bez potíží pohyboval stísněnými chodbami, než malinkatý permoník?
Jakou jinou obludu lze zahlédnout v oblacích smrdutého dýmu z čadící pochodně, než démonického psa, z jehož očí a mordy občas vyšlehne plamen? A zlato a stříbro blýskající se v mihotavém světle hornického kahanu zas nemá daleko k hadím, potažmo dračím, šupinám.
Jenže s nalezišti drahých kovů jsou v pověstech často spojována i úplně jiná zvířata, která bychom v podzemí nehledali ani náhodou. Totiž koně nebo hovězí dobytek. Tak v Nové vsi pod Pleší prý měli zlatého koně, který zmizel do skály.
Když ho odtud chtěli vytáhnout, skála se otřásla a všechny zavalila. Pověst o zlatém koni se vypráví i v souvislosti s proslulými zlatými nalezišti v Jílovém.
V Roudném, který býval na počátku 20. století nejvýnosnějším zlatodolem v Rakousku-Uhersku, prý zase našli zlaté tele. Z kopýtka, které mu odsekli, údajně postavili havířský kostelíček v Libouni.
Velcí býložravci jako koně a krávy a podzemí? To opravdu nejde příliš k sobě. Už ve starověkém Řecku je kůň symbolem boha Poseidona, k jehož „specializaci“ patřilo vedle moře také zemětřesení.
Ano, tušíte správně, podzemní kůň se často vzpíná a otřásá horou. Keltové zas uctívali bohyni Eponu, patronku koní a podzemí. A staroslovanský Veles nebyl pouze bohem stád, ale i strážcem Návu (slovanského podsvětí).
Narážíme snad ve středověkých hornických pověstech na ozvěny pradávných panevropských mýtů?