Pro někoho možná extravagantní podivíni, ale pro jiného dost možná bezprecedentní šílenci. Takovou stopu zanechává slavný feudální rod Habsburků, proslulý svou výstředností hraničící až s bláznovstvím.

Jako jedno z vysvětlení jejich podivného chování se nabízí rodová degenerace. U Habsburků se totiž mezi sebou naprosto běžně navzájem brali bratranci a sestřenice, nebo dokonce bratři a sestry, aby se majetek a moc udržely v rodině.

Prokletí má však možná hlubší kořeny. Pro Habsburky je typické jméno Rudolf. Jde o zkomoleninu starogermánských slov hrod a wolf, jež znamenají slavný vlk. Právě v germánských bájích přitom vystupují první vlkodlaci – lidé, kteří lační po krvi. Pochází snad odtud rodové šílenství?

MÁME ZA VŠÍM HLEDAT MANDRAGORU?

Sám císař Rudolf II. (1552–1612) pravděpodobně ke stáru skutečně zešílel, ale už i jako malé dítě jevil známky podivného rozpoložení mysli.

Jak jinak si vysvětlit jeho zálibu v mandragorových mužíčcích (postavičky vyráběné z mandragory, rostliny, jež má podle pověr magickou moc)?

Do Čech si je přivezl ze své domoviny ve Španělsku, mandragora rostla na popravištích, tedy místech, kde se mučilo a upalovalo! Uchovávala snad v sobě rostlinka temnou energii z těchto míst?

POSTIHLO PROKLETÍ I MARII TEREZII?

Šílenství se nevyhnulo ani dalším Habsburkům.

Albrecht II. Habsburský zvaný Chromý (1298–1358), jeho syn Rudolf IV. (1339–1365), Marie Terezie (1717–1780), její syn Josef II. (1741–1790), Ferdinand I. Dobrotivý (1793–1875), korunní princ Rudolf (1858–1889) – ti všichni údajně mohli mít chorou mysl.

Může se jednat o skutečné rodové prokletí, nebo si prostě jen příroda vybírá daň za sňatky mezi blízkými příbuznými?

Autor: Zdeněk Pospíšil