Pod kamennými podlahami pražských kostelů se ukrývá příběh dynastie, která stojí u zrodu českého státu. Hroby Přemyslovců přitom nejsou jen tichými místy posledního odpočinku.

Některé se otevírají po staletích, jiné se ztrácejí a další vydávají ostatky, jejichž totožnost není tak jistá, jak by se mohlo zdát.

Když archeologové a antropologové nahlížejí do dávných hrobů, odhalují překvapivý svět plný přesunů, omylů i záhad. Jedním z hlavních míst přemyslovského pohřbívání je bazilika svatého Jiří na Pražském hradě.

Kostel se stává oficiálním pohřebištěm přemyslovských knížat až do poloviny 11. století.

V jeho lodi se nacházejí hrobky a náhrobky členů dynastie, mimo jiné knížete Vratislava I. (888-921) a patrně také Oldřicha (975-1034) a Jaromíra (975-1035).

Jenže určit, komu jednotlivé ostatky skutečně patří, není vůbec jednoduché. Archeologové totiž odhalují, že některé hroby jsou v průběhu staletí otevírány, upravovány a jejich obsah přemisťován.

Právě tady začíná jedna z nejzajímavějších kapitol. Nápis na schránce nebo olověná destička se jménem panovníka ještě nemusí znamenat, že kosti skutečně patří právě jemu. Při pozdějších přesunech totiž mohou být ostatky znovu označeny a uloženy jinam.

Identifikace proto někdy připomíná detektivní práci, v níž nestačí věřit tomu, co říká samotný hrob. Badatelé porovnávají antropologické údaje, archeologické nálezy, radiouhlíkové datování i další metody.

Tajemství pod podlahou svatého Víta

Ještě větší napětí přináší katedrála svatého Víta. Pod její podlahou se nacházejí hroby, které souvisejí s nejstaršími dějinami Pražského hradu. Některé výzkumy přitom otevírají otázku, zda mohou být některé pohřby starší, než se dlouho předpokládá.

Revizní výzkum hrobů K1 a K2 pod svatováclavskou kaplí využívá radiouhlíkové datování ostatků i dřevěných konstrukcí a přináší výsledky ukazující na vznik v 9. století.

Jejich interpretace však zůstává předmětem odborné diskuse. A pak je tu další záhada: samotný osud hrobů. Když se staví gotická katedrála, starší románské stavby ustupují nové monumentální architektuře. Některé ostatky se proto přenášejí.

Tak například tělesné pozůstatky Přemysla Otakara I. (1155/1167-1230) a Přemysla Otakara II. (1233-1278) původně uložené v románské bazilice dostávají za Karla IV. nové místo v katedrále.

Dnes jejich náhrobky působí monumentálně, ale pod kamennou podobou se ukrývá příběh přesunů, přestaveb a středověké úcty k panovnickým ostatkům.

Místo posledního odpočinku jako detektivní případ

Největší tajemství Přemyslovců tak možná nespočívá v tom, co jejich hroby ukrývají, ale v tom, jak obtížné je správně přečíst jejich obsah. Pražský hrad se během staletí několikrát mění a s ním se mění i místa posledního odpočinku panovníků.

Archeologický výzkum v bazilice svatého Jiří v letech 1959 až 1963 například odkrývá nejstarší pohřebiště přemyslovských knížat. Výzkum přitom pokračuje i v dalších desetiletích.

Pozoruhodný je i nový výzkum hrobu připisovaného Vratislavu I. Studie publikovaná v roce 2024 kombinuje antropologii, analýzu stabilních izotopů, starobylou DNA, radiouhlíkové datování i zkoumání předmětů z hrobové jámy.

Výsledky potvrzují složitý vývoj hrobového místa a doklady elitního raně středověkého pohřbu.

Když tedy dnes stojíme v tichém prostoru baziliky nebo katedrály, pod kamennými deskami není jen minulost. Je tam i množství otázek. Kdo přesně v hrobě spočívá? Kdy a proč byly ostatky přemístěny?

Kolikrát se během staletí změnilo místo, které mělo být navždy poslední? Přemyslovské hrobky tak zůstávají zvláštním druhem historické záhady. Čím dokonalejší metody vědci používají, tím zřetelněji se ukazuje, že minulost není neměnná.