Podle legend jsou satyrové či faunové lesní bytosti s tělem napůl lidským a napůl kozlím. Mytologie jim přiřkla prostopášné chování. V příbězích často vábí ženy a oddávají se hříšným radovánkám.
U nás se podle českého kronikáře Bohuslava Balbína (1621–1688) poslední přežívající satyrové objevují v 9. století na Olomoucku. Zde žijí v odlehlých lesích, k večeru se scházejí a skučí podivné písně.
Vzpomínka na neandrtálce
To, že příběhy o pozorování satyrů mají reálný základ, se snaží dokázat australský antropolog dr. Helmut Loofs-Wissowa. Přichází s překvapivým porovnáním popisu satyrů a neandrtálců.
Napůl člověk pohybující se vzpřímeně po dvou nohách, napůl zvíře s řídkou hnědou nebo zrzavou srstí, zploštělý nos, výrazné vystouplé obočí na nízkém čele a konstantně ztopořený penis.
To jsou hlavní atributy satyra a přesně takto by zcela jistě byl očitými svědky popsán i pravěký člověk! Jde tedy o vzpomínku na dávné obyvatele našich končin?
Přežili do novověku?
Éra neandrtálců končí před asi 30 000 lety. Na některých místech dokonce žijí společně s evolučně vyspělejší rasou člověka. Že by se vzpomínka na tato vzácná setkání uchovala až do 9. století?
Pravděpodobnější je prý možnost, že pozdní neandrtálci přežívali v odlehlých oblastech mnohem déle, než se předpokládalo. Ženu připomínající legendárního bigfoota prý polapili ve 40. letech v opočenské oboře (asi 25 km východně od Hradce Králové). Mělo i Česko svého yettiho?
