Je noc a jsme poblíž hranice Francie a Belgie. Jeden z hlídkujících mužů, skotský voják známý pouze jako Jock, na této západní frontě pociťuje neklid. Právě totiž spatřil něco, co si nedovede vysvětlit!

Pozoruje, jak se po bojišti rozervaném výbuchy granátů přesouvá dvojice přízračných šedohnědých loveckých psů, připoutaných k sobě krátkým řetězem. „Napřed jsem slyšel takový slabý zvuk z dálky.

Ale pak se hned ozvalo hluboké, hrdelní zavytí, takže jsem chytl pušku a byl ve střehu. Rozhlížel jsem se, kde uvidím nějakého psa. Přede mnou byla rovná krajina, bez stromů, zalitá měsíčním světlem, měl jsem dobrý výhled.

A ti dva psi se tam objevili úplně najednou, přímo před mýma očima.

A pak zase z vteřiny na vteřinu byli pryč, jen to jejich vytí mi ještě doznívalo v uších.“ Když se Jock odhodlá o tom promluvit před svými kamarády a spolubojovníky, je překvapený, když mu spoustu z nich potvrdí, že psy viděli taky! Prý se o nich ví i jinde.

Říká se, že se vyskytnou vždycky předtím, než se stane nějaký velký průšvih. Jako kdyby sledovali pach nadcházející smrti. Co tedy vojáci spatřili? Dokázali by reální psi zmizet doslova v „oka mžiku“?

Divý muž

Bitva u Verdunu patří k největším a nejdrsnějším bitvám 1. světové války. Střet francouzských a německých vojsk na západní frontě trval od 21. února 1916 do 18. prosince 1916, tedy skoro deset měsíců.

Vysloužil si smutnou přezdívku verdunský mlýnek na maso – celkově na obou stranách vyhaslo přes 300 000 životů. Je ale možné, aby tu úřadovaly i nadpřirozené síly?

Vojáci z předních linií později přichází se svědectvími o tom, že se mezi nimi pohybovala jedna velice zvláštní postava.

Muž s dlouhým bílým plnovousem a růžolícími tvářemi, oblečený ve staré vojenské uniformě, jako kdyby zrovna přišel z Prusko-francouzské války, která se odehrála v té době před více než 40 lety.

Prý se objevoval vždy zčistajasna, bílý plnovous vlál, jak se s vervou vrhal do boje, snažíc se pomáhat Francouzům.

Nepřátelům vyrážel zbraně z rukou, podrážel jim nohy, zatímco „svým“ ukazoval, kudy vede bezpečná cesta, případně je i přímo srážel k zemi v místech, kde těsně poté zasvištěla vystřelená kulka.

Také se měl starat o raněné a dávat jim vodu, aby se následně vypařil jako duch. Nikdy se nezjistilo, co to bylo za muže, přesto zůstal v paměti mnoha vojáků. Vrátil se snad bojovník ze záhrobí, odhodlán znovu bránit svoji vlast?