V zimě roku 1959 je v Rusku na hoře Otorten (Hora smrti) na severu pohoří Ural nalezeno devět zohavených těl mladých turistů…
Když se ve čtvrtek 26. února toho roku přiblíží jeden ze záchranářů k prvním tělům, začíná pociťovat silný pocit hrůzy. Po bližším ohledání je mu jasné, že tady něco nehraje.
Dva nešťastníci, Georgij Krivoniščenko (1934–1959) a Jurij Dorošenko (1937–1959), leží ve sněhu promrzlí na kost, přitom na sobě mají pouze teplé spodní prádlo a nic víc. Tito dva muži nenesou žádné známky násilí. Proč se tedy vydali ven z bezpečí tábora?
Vždyť nemá jazyk!
Kousek opodál se naskýtá další hrůzná podívaná: mrtvý šéf výpravy Igor Djatlov (1934–1959), Zina Kolmogorovová (1936–1959) a Rustem Slobodin (1935–1959). Pozice jejich těl naznačuje, že se snažili vrátit zpět do tábora. Ale mráz byl nakonec silnější.
Po mrtvých přitom ve stanech zůstávají zimníky i jejich vybavení. Kdo je mohl polonahé vylákat do nesnesitelného nočního mrazu?
Slobodin má navíc na několika místech proraženu lebku a další z členů výpravy jsou na tom podobně.
Proč někteří zemřeli na podchlazení a jiní měli rozbitou lebku? Jedna z účastnic, Ludmila Dubininová (1937–1959), dokonce neměla jazyk!
V oficiální policejní zprávě se objevuje informace, že o osudu nebohých turistů rozhodla vyšší moc, kterou studenti nebyli schopni překonat. Jenže tomu věří málokdo.
Co se vlastně se studenty stalo? Přimotali se snad k nějakému tajnému děsivému experimentu a byli odstraněni, nebo se v lidupustých horách stali obětí brutálního vraha?