Šumava umí být krásná až k neuvěření. Jenže stačí, aby se setmělo, zvedla se mlha a mezi stromy se ozval neznámý zvuk, a stejný les najednou působí úplně jinak.

Po generace se tu vyprávějí příběhy o divokých lovcích, bytostech ukrytých v korunách stromů, bludičkách i jezerech, která prý dokážou pohltit člověka. Které šumavské pověsti nahánějí největší hrůzu?

Představte si, že kráčíte Šumavou krátce před půlnocí. Les je tichý, jenže najednou se ozve troubení, štěkot psů, práskání bičů a dusot koní. Mezi stromy se míhají černé postavy a vzduchem se žene cosi, co připomíná celé vojsko.

Přesně tak podle starých pověstí vypadá divoká honba. V jejím čele jede divoký lovec a za ním se žene strašidelná družina, někdy doprovázená démony, vlkodlaky či pekelnými zvířaty.

Kdo se jí připlete do cesty, může být podle pověsti odnesen vzduchem nebo dokonce zahuben.

Nejděsivější na příběhu přitom není samotná honba, ale její zvuk. Člověk údajně slyší všechno – psy, střelbu, křik i rány bičem –, jenže nikoho nevidí. Pověst zároveň radí jednoduchou věc: Pokud se divoká jízda objeví, nepřekážet jí.

Nejbezpečnější je prý padnout obličejem k zemi a počkat, až děsivý průvod zmizí v nočním lese.

Hejkal, který nesnáší odpověď

Ještě zlověstnější je postava Černého muže, známá například z okolí Borové Lady a Kvildy. Podobné bytosti se v šumavských pověstech objevují v různých podobách – někdy jako lesní muž, jindy jako hejkal nebo démon ukrytý v houštinách.

Jejich největší zbraní přitom není nůž ani sekera. Je to hlas. Stačí, aby se z temného lesa ozvalo podivné „hej!“ a poutník zpozorní.

Podle pověstí je ovšem nejhorší chyba odpovědět. Hejkal totiž člověka nejen vyděsí. Může ho pronásledovat, zmást nebo potrestat za to, že si z něj dělá legraci. Jedna šumavská pověst vypráví, že místní lidé dokonce hejkala usmiřují jídlem.

Když mu však sedlák přinese placky s medem, bytost se uklidní. Jakmile jí ovšem později podstrčí placky s pepřem, les rozpoutá takovou bouři, že lidé doma rozsvěcují hromničky.

Černé jezero, které nechce prozradit své tajemství

Potom je tu voda. Černé jezero působí tajemně samo o sobě, ukryté pod Jezerní stěnou bývalo pro člověka mnohem méně dostupné než dnes a jeho temná hladina přímo vybízela ke vzniku legend. Jedna z nejznámějších pověstí tvrdí, že jezero nemá dno.

Když se ho muži pokusí změřit, spouštějí do hlubiny provaz se závažím. Provaz se odvíjí, mizí ve vodě a dno stále nepřichází.

Pak se z temné hladiny ozve hrozivý hlas: „Jestli mne budeš rušit, spolknu tě!“ Vyděšení měřiči okamžitě prchají ke břehu. Tahle pověst dokonale vystihuje Šumavu. Její strašidla totiž často nevycházejí jen z fantazie.

Rodí se z mlhy, samoty, hlubokých roklí, močálů a lesů, kde člověk snadno ztratí orientaci. Možná proto působí šumavské legendy dodnes tak silně. Když se večer mezi stromy skutečně ozve podivné prasknutí, člověk si sice řekne, že to byl vítr. Ale co když tentokrát ne?