Estonský ostrov Saaremma je svoji rozlohou čtvrtým největším ostrovem v Baltském moři. Má něco přes 2700 km² a je plochého tvaru, kdy jeho nejvyšší bod je 54 m nad mořem. Ale i na tomto zdánlivě klidném a idylickém místě se mohou odehrávat hororové příběhy.
Jeden z nich začal 22. června 1884 na místním hřbitově. Starší paní přijela s povozem navštívit hrob své příbuzné a jako obvykle uvázala koně k mříži u vchodu. Když se zanedlouho vrátila, nalezla koně velmi vyděšeného.
Asi o týden později se zde na mši sešlo více lidí, zvyklých uvazovat své koně ke mříži zdejší honosné hrobky. Ta patřila bohaté rodině Buxhoewdenových.
Když se lidé po bohoslužbě vrátili ke koním, nalezli je vystrašené a v nepochopitelném amoku. Ale nikdo neznal příčinu jejich stresu.
Když se však v dalších dnech začaly množit případy, kdy v okolí hrobky bylo slyšet jakési rány a šoupavé zvuky, musela radní s policií prošetřit jejich příčinu. Bylo zřejmé, že se něco děje uvnitř hrobky. Proto ji nechali otevřít.
Zděšení lidé viděli sice neporušené, ale z výklenku vytahané rakve naházené uprostřed hrobky na jedné haldě. Hrobník s pomocníky je proto uložily zpět do jednotlivých výklenků a hrobku nechali zapečetit. Protože zemřel další člen rodiny.
Ale tím děsivý příběh nekončí. Když po krátké době se opět konala mše a koně byli připoutáni ke vstupní bráně, nalezli je lidé opět v amoku, některá zvířata se i utrhla a jako šílená pádila pryč. Několik jich dokonce přišlo o život.
Protože mezitím zemřel další člen rodiny Buxhoewdenových, bylo potřeba znovu hrobku otevřít. Ale naskytl se zase stejný obraz jako předtím, vytahané rakve, naházené uprostřed. Starosta Arensburgu nechal opět hrobku zapečetit a vyšetřit událost.
Policie prohledala celou hrobku a dokonce nechala posypat podlahu jemným popelem, ve kterých by případný vandal zanechal stopy. Dokonce byla k hrobce postavena stáž, střežící ji ve dne i v noci.
Za tři dny policisté se zástupci rodiny a knězem znovu provedli prohlídku krypty v hrobce. Plomba byla neporušena, ale uvnitř se opakoval stejný obrázek s přeházenými rakvemi.
Na podlaze přitom nebyla objevena jediná stopa a ani stráž nezjistila žádného vetřelce.
Poté již nezbývalo rodině nic jiného, než hrobku zrušit a rakve pohřbít na jiném hřbitově. Od té doby zde byl opět klid.
Je otázkou, na co tak reagovali koně. Zřejmě svými zvířecími smysly daleko citlivěji vycítili nějaký paranormální jev.
Je možné, že duch některého z příbuzných nebyl za svého života v přátelském vztahu k ostatním v rodině a teprve tímto způsobem to dával najevo. Ale stalo se to již dávno a je tolik věcí mezi nebem a zemí, že se již nikdy nedočkáme vysvětlení.