Američan Lon Strickler napsal knihu Přízraky a monstra: Tajemná setkání, v níž shromáždil svědectví o existenci nejrůznějších děsivých tvorů. Jedno takové nám přibližuje incident, který se údajně odehrál v oblasti iráckého Kurdistánu zvané Sulaymaniyah.

Sem přijíždí americký armádní policista, aby vyšetřil několik banálních případů krádeží a vydírání mezi vojáky. Během výslechů se dozvídá nečekanou, pro něj bizarní informaci – nějaké stvoření tu prý loví lidi. Neví se, co je zač.

Místní vesničané žijící v horských samotách mu už po staletí říkají ghůl. Popisují ho jako vysoké monstrum s humanoidními rysy, dlouhými končetinami a neukojitelnou chutí na lidské maso. Vyšetřovatel vidí jen dvě možná vysvětlení.

Buď jde o pomateného vojáka, který se důsledkem válečného běsnění zbláznil, nebo ho místní tahají za nos a krmí vymyšlenými historkami. Řadu dní nenacházejí po podezřelé aktivitě v okolí ani stopu. Vesničané ale dál tvrdí, že tam venku něco je. Odmítají opouštět své domy dokonce i za dne.

Noční řev

Vyšetřovatel se domnívá, že místní mají trochu moc bujnou fantazii. Dokud následujícího večera nesedí před svou chatrčí ve chvíli, kdy okolní ticho prořezává hlasitý řev. Táhlý jekot se po krátké pauze opakuje a nepodobá se ničemu, co kdy kdo slyšel.

Venku se shromažďují znepokojení vojáci. Z uši drásajícího řevu jim prý hrůzou vstávají vlasy na hlavě, a i když jsou po zuby ozbrojení, vůbec se jím nelíbí představa toho, s čím se mají utkat. Vykročí směrem k horskému průsmyku, odkud se to ozvalo.

Na noční výpravě jim svítí měsíc v úplňku. Vyšetřovatel později vypoví: „Celou oblast jsme prohledávali několik hodin. Používali jsme noční vidění a svítili těmi nejsilnějšími baterkami. Nenašli jsme nic.

Žádné otisky stop ani cokoliv jiného, co by nasvědčovalo přítomnosti jakéhokoliv tvora. Často si říkám, co jsme to tam tehdy slyšeli. V Iráku se děje hodně divných věcí, ale mlčí se o nich.“ Mohlo to být jen nějaké zvíře? Nebo vesničané říkají pravdu?