Zřícenina hradu Příběnice se nachází asi osm kilometrů jihozápadně od Tábora. Hrad stával na ostrožně obtékané Lužnicí. Ke hradu patřilo také podhradí a na protějším břehu řeky také menší hrad zvaný příhodně Příběničky.
Vznik hradu se odhaduje na polovinu 13. století, v písemných pramenech se uvádějí první majitelé hradu v roce 1243.
OSUDOVÁ ZÁPLETKA
V době husitských válek byl držitelem hradu Oldřich z Rožmberka. Ačkoliv z počátku patřil také ke kališníkům, záhy začal pozorovat rostoucí moc Tábora.
Jako příslušník panského stavu si začal uvědomovat, jaká nebezpečí z nedalekého centra táboritů mu hrozí. Měl strach o svá rozsáhlá panství a statky a proto chtěl jejich sílu v zárodku překazit. Vytáhl s vojskem k Táboru, ale jeho výprava byla poražena.
V hněvu se stáhl na svůj hrad a začal na svém panství přepadávat kališníky a začal je zavírat do vězení ve sklepení hradní věže, kde je trýznil a mučil. Mezi tyto vězně byl také přiveden jeden z vůdců, kněz Koranda.
Ten neupadal v beznaděj, ale začal vymýšlet možnost úniku. Rozdrtil kládu, ve které byl uvězněn, a pomohl ostatním se osvobodit. V noci přepadli stráž a zavřeli ji do vězení. Při pravidelné obhlídce byl husity zajat i pověžný Odolen.
Toho se Korandovi podařilo obrátit na svoji víru a po složení slibu se vymluvil pánovi na nákup ryb a zajel se vzkazem Korandy do Tábora. Zanedlouho přitáhli husité ke hradu. Nic netušící stráž se jim zprvu vysmívala, ale brzy jim zmrzl úsměv na tváři.
To když se z věže začalo sypat kamení, které tam vzbouřenci připravily. Při známém pokřiku „hr na ně“ si Oldřich myslel, že se husitské vojsko lstí dostalo na hrad. Posádka se bezhlavě rozutekla přímo do rány obléhajícím. Hrad byl v podstatě dobyt bez boje.
Jen kněz Koranda po této epizodě přestal podávat věřícím pod obojí píti z kalicha. Nebyl si totiž jist, jestli při vrhání kamenů z věže neposkvrnil své ruce lidskou krví.
PŘÍZRAKY JEPTIŠEK
Při dobytí hradu neutrpěla šok jenom ozbrojená posádka. Měly zde totiž svůj klášter také jeptišky.
Děsem byly bez sebe z toho, co by je čekalo po dobytí hradu. Protože nechtěly skončit smrtí na hořící hranici, raději naskákaly ze skály do Lužnice. Tam se ve vlnách řeky všechny utopily.
Ale jako duchové se pravidelně vracely na místo činu – alespoň tak o tom praví legendy. V tu dobu, kdy byla v kostele sloužena mše, vystoupily z řeky na břeh. V průvodu se vydaly na hrad, aby za modlitby litanií jej obešly a zase se vrátily do řeky.
Jak dotvrzovali lidé, kteří tento průvod měli možnost zahlédnout, tak vždy ve výročí oné neblahé události kráčely jeptišky se svícemi v rukou. Na skále, odkud se tehdy vrhaly do řeky, potom hořce a pronikavě plakaly, než se vrátily opět do Lužnice. Tak snad za tu dlouhou dobu i jejich duše nalezly věčný klid.