Císař Rudolf II. (1552–1612) byl dozajista velmi vrtošivou postavou. Trpěl nesmírnými psychickými problémy, které jeho okolí významně pomáhaly v manipulaci s jeho osobou.
Oproti svému prvorozenému nemanželskému synovi Juliu Caesarovi d’Austria (1586–1609) byl ale učiněným beránkem a racionálně uvažujícím státníkem. Julius po otci zřejmě zdědil maniodepresivní psychózu, která se v rodu Habsburků vyskytovala často.
Kromě této nevyléčitelné duševní choroby ale Julius trpěl ještě dalšími symptomy poukazujícími na vrozené šílenství a sexuální deviaci.
NAPRAVIT SE HO SNAŽÍ V KLÁŠTEŘE
V roce 1606 zabil svého sluhu, proto byl poslán do rakouského kláštera v Gamingu, aby se řeholníci pokusili o jeho nápravu. Mírné zlepšení jeho stavu pak dovolilo přesun mladého d´Austria do Českého Krumlova.
I zde ale svým excentrickým jednáním tropil zlo a nepřístojnosti, a to včetně těch nejhorších zločinů. Ten nejhorší spáchal 17. února 1608, kdy brutálně zavraždil patnáctiletou dceru místního lazebníka Markétu Pichlerovou, jejíž tělo navíc zohavil.
Jeho nelidskému řádění byla učiněna přítrž o rok později, kdy umírá na zdravotní komplikace.
NEMOC NEBO ĎÁBEL?
Podle určitých spekulací ale mohl být Julius Caesar d’Austria posedlý ďáblem a nikoliv stižen rodovou psychickou nemocí.
„25. junii, v noci na pátek, Julius, ten pankart, levobočník a tyran na Krumlově, vězněn jsa na zámku pod Pelikánovými pokoji, byv na záchodě dlouho, padna, duši pustil. Rarášek ho udávil!“ píše kronikář Václav Břežan (asi 1568–1618).
Odkazuje tak český kronikář k nemoci, snad úplavici, jež tyrana skolila, anebo mluví přímo o ďáblu, který si hříšníka vzal?
Autor: Zdeněk Pospíšil