Nedaleko severního pobřeží Oregonu se z vody tyčí maják Tillamook Rock. Chátrající stavba vzdoruje bouřím i zdrcujícím nárazům vlnobití.

Pracovat tady ale bylo za trest, protože okolí majáku je tak prolezlé temnými silami, že se mu i Indiáni vyhýbali širokým obloukem.

Ostatně i bledé tváře brzy zjistí, zač je toho loket, když se v roce 1878 rozhodnou na skále Tillamook Rock maják postavit.

Když na místo napřesrok přijíždí kameník John Trewavas, aby si místo obhlédl, vzápětí ho smete vlna a příboj muže spolkne jako malinu.

Prokletá stavba

Se stavbou majáku pak nechce nikdo nic mít a dělníci odmítají se ke skále i přiblížit. Pracovní sílu sem nakonec musí vozit ze vzdálených měst, kam se špatná pověst skaliska Tillamook Rock ještě nedonesla.

Stavbu ale provází pekelná smůla. Hned první skupinu dělníků odřízne divoká bouře od zbytku světa. Na holém kusu skály tu živoří skoro dva týdny, než se moře uklidní natolik, aby mohli být zachráněni.

Dne 21. ledna 1881 je maják konečně hotový. V té době už se mu přezdívá „Hrozný Tilly“ a pracovat tady je opravdu za trest. Je tu pořád zima, o maják se tříští obrovské vlny, je tu větrno a ve dne v noci tu vyřvává siréna. Není divu, že tu a tam někomu z takových pracovních podmínek přeskočí.

Duchové ztrpčují práci

A jako by toho nebylo málo, ti, kdo se odtud vrátí, vypráví o podivném sténání, hlasech a krocích, které nikomu nepatřily, o šťouchání neviditelných rukou.

„Z nějakého důvodu jsem se nemohl pohnout. Úplně jsem ztuhnul a snažil se vykřiknout, ale slova mi uvízla v krku.

Když jsem uslyšel další kroky, věděl jsem, že ať to bylo cokoliv, stálo to vedle mé postele,“ vypráví děsivé setkání s neviditelným duchem James A. Gibbs, který na majáku pracuje.

K duchům se pak připojí jeden z bývalých strážců majáku, takový bručoun a nelida, který prý dokonce honí lidi a útočí na ně a ztrpčuje jim práci. Nakonec je maják kvůli nedostatku peněz na údržbu v roce 1957 zavřený. Tím ale paranormální eskapády nekončí.

Tu a tam se totiž rozsvítí reflektor na vrcholu majáku, jako by snad tady stále někdo byl…