Jsou místa, kde je ticho uklidňující. A pak jsou místa, kde je ticho… podezřelé. Ďáblova kazatelna patří přesně do té druhé kategorie. Stačí pár kroků mezi skalami a člověk má pocit, že sem nepatří, jako by tu něco kdysi stálo, mluvilo… a možná pořád čeká.

V Česku se název „Ďáblova“ nebo „Čertova kazatelna“ objevuje na více místech, ale jedno z nejznámějších leží u Plzně, v oblasti Radčic.

Jde o výrazné skalní stěny a výchozy, které připomínají skutečnou kazatelnu, přírodní „pódium“, odkud by někdo mohl promlouvat k davu. A právě to dalo vzniknout pověstem: podle nich zde nestával kazatel, ale sám ďábel.

Lidé si vyprávějí, že tu svolával své následovníky, šeptal jim do uší a lákal je k hříchu. Skály prý zesilují zvuk tak zvláštním způsobem, že slova znějí jinak, jako hlubší, cizejší. A kdo tu stojí sám, má pocit, že slyší víc, než by měl.

Podivné ticho

Pověsti jdou ještě dál. Některé mluví o tajných rituálech, které se tu odehrávaly v noci, vyskytovaly se tu čarodějnice, temné obřady, oheň mezi skalami. Jiné příběhy jsou „civilnější“, ale neméně znepokojivé:

lidé tu ztrácejí orientaci, mají pocit, že se krajina mění, nebo že je někdo sleduje. Typický motiv? Divné ticho. Ne takové to lesní, plné šumění a života, ale ticho, které jako by všechno pohltilo.

Podobné legendy se mimochodem objevují i u jiných „ďáblových kazatelen“ v Evropě, například jedna z těch známých leží ve Skotsku ve skalách u jezera Loch Lomond, kde měl ďábel podle pověstí kázat nebo přihlížet temným obřadům.

Realistické vysvětlení. Nebo ne?

A pak přichází realita. Geologové mluví o selektivním zvětrávání hornin, které vytvoří bizarní tvary připomínající lidské stavby.

Akustika skal může skutečně zkreslovat zvuk, vítr v úzkých průrvách vydává podivné tóny a izolované místo zesiluje psychologický efekt. Jinými slovy: žádný ďábel, jen příroda a lidská představivost. Jenže právě v tom je háček.

Protože i když znáte vysvětlení, stačí se tam postavit za soumraku a najednou si nejste jistí vůbec ničím.