U hrobu historicky první české světice se odehrává řada nadpřirozených úkazů, z nichž některé jsou považovány za zázračné. Mezi ně patří také několik podivuhodných uzdravení nevyléčitelně nemocných pacientů.

Kněžna a mučednice svatá Ludmila (860–921), která je rovněž babičkou další významné osobnosti, svatého Václava (907–935), je označovaná za matku chudých, světlo slepých a pomocnici vdov i sirotků.

Byla zavražděna na Tetíně u Berouna na příkaz vlastní snachy Drahomíry (asi 890–935), kdy atentátníci nebohou kněžnu uškrtili jejím vlastním šálem. Právě tento artefakt o pár století později údajně dokládá její svátost. To už má ale Ludmila na kontě několik dalších zázraků.

HROB, KTERÝ LÉČÍ

Zavražděná kněžna je pochována skromně při západní zdi hradiště Tetína. Už záhy po pohřbu se ovšem kolem jejího hrobu začnou dít zvláštní jevy. Objevují se tu tajemná světla a dokonce se samovolně zapalují svíce a hroby. Že by tu stále přetrvával její duch?

Ze země se přitom line podmanivá vůně. A dlouho na sebe nenechá čekat ani první zázračné uzdravení. K tomu dochází, když se místní slepec hrobu dotkne a okamžitě se mu navrátí zrak.

Ostatky světice později nechává její vnuk svatý Václav vyzvednout a přenést je do baziliky sv. Jiří v Praze. Při exhumaci se ukáže, že její nebalzamované tělo je zcela neporušené a nepodléhá rozkladu.

V den prvního výročí přenesení svatých ostatků pak dochází k další zázračné události. Podle křesťanských tradic se nad ostatky Ludmily sejdou kněží, aby pronesli modlitbu, a pak se odeberou k hostině.

V ten okamžik se u hrobu objevují chlapec celý pokřivený zhoubnou nemocí, uctí Ludmilu i moc Kristovu a během dalších okamžiků se jeho tělo před zraky kněžích narovná. Chlapec z místa odchází v plném zdraví.

RELIKVIE VZDORUJE OHNI

Pozoruhodný příběh se váže také k závoji, kterým byla kněžna zavražděna. V roce 1100 jeho část od abatyše Windelmuth obdrží pražský biskup Herman při příležitosti vysvěcení nového kostela. Biskup je však k údajným zázrakům a svátosti kněžny Ludmily skeptický.

Abatyše proto svolí, aby relikvie podstoupila zkoušku ohněm, a Hermana vyzve, aby závoj vhodil do ohně. Ten ovšem látce nijak neuškodí!

„Obláček kouře a plamének vyšlehl kolem látky, ale nic jí neuškodil. Když konečně byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by téhož dne byla utkána,“

líčí historik Václav Chaloupecký (1882–1951). Byl snad šál ošetřen nějakou zvláštní chemikálií, nebo jeho odolnost proti ohni dokládá svátost jeho někdejší nositelky?