Přízrak malého děvčátka, v němž najde dobrého přítele podobně staré dítě nových majitelů nějakého rodinného domku, je vděčným námětem hororových filmů. Jeden takový případ však američtí odborníci museli vyšetřovat i v reálu.
A došli přitom k nečekanému závěru. Příběh Prestonových z Kansasu se odehrává v první polovině 90. let minulého století. Rodina se nechává slyšet, že v jejich domě straší duch malé dívky.
Je prý sice zcela neškodný, neboť si pouze hraje a povídá s jejich dcerou Clarou, přesto zejména dospělé rodiče velmi děsí. Jde jen o fantazii malého děvčátka nebo může být přízrak skutečný?
Na tuto otázku se pokouší odpovědět odborníci ze soukromé americké organizace s názvem Úřad pro vědecké vyšetřování a výzkum. Co se jim podaří zjistit?
Vrať se do svého těla!
Výzkumníci provedou nutné rozhovory s rodinou a jistá měření v jejich domě, na základě kterých usoudí, že neznámá bytost se zde skutečně pohybuje. Přistupují tedy k další části bádání, při níž detailně mapují minulost domu.
Po nějakém čase objevují starou fotografii. Podle všeho je na ní děvčátko, se kterým si Clara hrává. K překvapení všech však osoba zachycená na fotografii stále žije.
Více než osmdesátiletá Američanka Barbara Corbett zrovna leží v nedaleké nemocnici a je ve vážném stavu. Vyšetřovatelé proto Claře navrhnou, aby se pokusila svou kamarádku během příští návštěvy požádat o návrat do těla Corbettové.
Od této chvíle už se přízrak v domě neobjeví a zdravotní stav nemocné ženy se začíná rychle zlepšovat. Poté, co se zotaví a opustí nemocnici, přijde navštívit dům Prestonových, v němž jako osmiletá prožila příjemné chvíle.
Ihned přitom poznává malou Claru a vzpomíná si na jejich nedávné společně strávené okamžiky. Vystoupil předtím její duch z těla, aby se navrátil do svého někdejšího obydlí?
Předzvěst tragické události
Někdy je jedinec vystaven tak silnému stresu, že si nic nepřeje víc, než být v blízkosti svých milovaných, jejichž přítomnost by poskytla alespoň malou úlevu. I to údajně může být jedna z příčin zjevení živých osob.
Ukázkovým příkladem je zkušenost anglického básníka Johna Donna (1572–1631). Ten v roce 1602 přijíždí do Paříže. Za dva dny se přitom odehraje nejpodivnější událost v jeho životě.
Onu noc povečeří se svými přáteli a zatímco všichni postupně mizí ve svých pokojích, John stále zůstává v místnosti a tiše rozjímá. Nakonec odchází i básníkův poslední přítel. Ten se ale po půl hodině vrátí a najde muže v šoku. Chce zjistit, co se stalo, Donne však není schopen podat souvislou odpověď.
Mrtvé dítě v náruči
Po dlouhé chvíli zmatených pokusů o vysvětlení najde mladý básník ta správná slova. Zhluboka se nadechne a svému příteli praví: „Měl jsem příšernou vizi. Viděl jsem svou drahou ženu, jak prošla dvakrát kolem mě touto místností.
Vlasy jí visely kolem ramen a v náruči držela mrtvé dítě. To jsem viděl, než jsem spatřil vás!“ Na zlomek vteřiny mu prý žena pohlédla do tváře a pak před jeho zraky zmizela.
Přítel se snaží udržet chladnou hlavu a chlácholí rozrušeného muže tím, že jej jistě na okamžik zmohl spánek a jen se mu něco zlého zdálo. Donne je však skálopevně přesvědčen o tom, že v daný okamžik se nacházel při plném vědomí.
Šokující zprávy dorazí o něco později, když básník zjistí, že jeho těhotná žena, o kterou se velmi obával, onoho večera skutečně porodila mrtvé dítě. Jenže když ke zjevení došlo, neměl o jejím trápení ani potuchy. Poslala mu snad jakýsi tísňový obraz tragické události?
