5. srpna 2011 se dvanáctiletý Dale Ostrander ocitá na 25 minut pod hladinou ledového Pacifiku. Když ho záchranáři konečně nachází a vytahují na břeh, nedýchá a jeho srdce nebije. V nemocnici je uveden do umělého spánku, vyhlídky nejsou dobré.
Předpokládá se, že mu po takové době bez kyslíku odumřel mozek. Po čtyřech dnech se ale Dale nevysvětlitelně probírá!
Chlapec, který se v podstatě utopil, brzy dělá obrovské pokroky. Postupně se učí znovu chodit, mluvit, dokáže se sám obléct a osvojuje si i další věci, co dřív dovedl. To je neuvěřitelný výkon na někoho, kdo měl být podle lékařů až do smrti ležákem!
Jeho rodiče, Chad a Kristen Ostranderovi, oba silně věřící, jsou přesvědčení, že nejde o náhodu. „Podle mě Bůh naslouchá lidským modlitbám,“ říká k tomu Chad a stejný názor má i pastor Terry Minge, rodinný známý:
„Byl jsem svědkem božího zázraku, protože co se stalo, popírá všechny zákony přírody.“ S tím ale tak úplně nesouhlasí dr. Benjamin Abella, ředitel klinického výzkumu na Pennsylvanské univerzitě.
„Řada studií nám ukázala, že hypotermie, neboli snížení tělesné teploty, může účinně chránit mozek ve chvíli, kdy má nedostatek kyslíku a neproudí do něj krev. Je to mimořádně vzácné, ale stává se to,“ říká a snaží se krotit nadšení ze zázraku. Jak to tedy je?
Zapůsobily tu nadpřirozené síly, nebo šlo o výsledek biologické reakce lidského těla na extrémní podmínky, díky čemuž Daleův mozek neutrpěl fatální poškození?
Dlouhá cesta zpět
Dale svým progresem překvapil úplně všechny. Ale jak moc se může zotavit, to lékaři tehdy předpovědět nedokáží. Rodiče ale nikdy neztráceli naději: „Přijde mi neskutečné, že tady s námi dnes může vůbec být.
Chci říct, podle toho, co pro nás Bůh do teď udělal, si myslím, že se i dál může stát cokoliv,“ říká Chad. Zajímavé je, že stav jejich syna spolu s Kristen dodnes pravidelně aktualizují na internetovém blogu prayersfordale.blogspot.com.
Jde o silné čtení, kde můžete vidět, jak fyzicky a psychicky je celý proces náročný nejen pro Dalea, ale i jeho rodiče. Chvíle zoufalství střídají dny plné optimismu. Daleovi je dnes už dospělý, měl by být plný energie, sportovat, radovat se ze života.
Jenže místo toho trpí potížemi s pohybem, jeho končetiny jako kdyby mu nečekaně vypovídaly poslušnost.
Většinu času proto tráví doma, na mobilu nebo u počítače, někdy ztrácí vůli žít a říká, že už by byl rád v nebi… Rodiče mu dál zařizují veškerou péči, cvičení a nutí ho, aby na sobě nepřestával pracovat a nevzdával se.
Při tom všem chválí Boha, mluví o jeho dokonalosti a o tom, jak jim neuvěřitelně pomohl.