Je krásný horký letní den, pátek 10. srpna 2012. Rodina Romany G. z Prahy sbalí po práci několik tašek a i s kysele se tvářícím dospívajícím synem vyrazí na chatu. Romanin 73letý otec Libor zatím leží v pražské Motolské nemocnici.
Po infarktu částečně ochrne a již tři měsíce okolí takřka nevnímá. Romana za ním chodí alespoň jednou týdně, její starší sestra jakbysmet.
Co se stalo s počasím?
Plavky ale nakonec zůstanou schované v tašce. V sobotu teploty prudce klesnou. „Dodnes mám trochu pocit, i když logikou vím, že je to nesmysl, jako by to souviselo s tím, co se stalo večer,“ vzpomíná Romana.
Studený den tak místo u vody stráví s manželem na houbách. Večer „úlovky“ začne jediná ženská ruka na chatě čistit. Dva chlapi – starší a mladší – se zatím zavřou do dílny a spravují nějaké nářadí. Brzy je 23 hodin a čas jít spát.
Tohle dupání neznám!
Než se vystřídají v koupelně, je skoro půlnoc. Rodina pozvolna usíná. Neprší, ale kvůli mrakům je venku tma. Romana se vždycky těší na to dokonalé ticho. S úsměvem na rtech usíná. Než se však ponoří do hlubokého spánku, vykřikne. Na půdě někdo je!
Dupání lasiček či koček už pozná. Tahle rána ale byla něco úplně jiného!
S nožem v ruce
Chatou otřese několik podivných dunivých zvuků. Jdou od půdy do přízemí. „Zloděj,“ zašeptá přiškrceně Romana manželovi. Vzhůru jsou již oba. Muž se potichu nazuje do pantoflí. Ze skříně vytáhne nůž s vyřezávanou střenkou.
Jediný, kdo stále spí, je jejich syn. Jeho spaní mu ostatně rodiče často závidějí.
Měla jsem strach
Z přízemí se ozve poslední třísknutí. Nekonečné dvě minuty je manžel pryč. „Ležela jsem pod peřinou a třásla jsem se. Měla jsem vážně strach. Když se manžel vrátil, jen kroutil hlavou.
Vše bylo zamčené, nikde ani noha – ale jeden náš starý obraz, rodinné dědictví, spadl na podlahu.“ Ostatní zvuky zůstanou navždy záhadou.
Už víš tu zlou právu?
„V sobotu jsem zapnula mobil až v devět ráno. Měla jsem dvě ztracená volání – jedno neznámé číslo a druhé od sestry,“ vzpomíná Romana. Sestřino číslo vytočí jako první. „Víš to?“ zeptá se suše hlas v reproduktoru. „Věděla jsem, co chce říct.
Přesto jsem jen zaraženě řekla: Ne. A nechala ji tu zprávu říct. Táta umřel. Bylo to pro něj asi už spíš vysvobození, ale stejně nám není z té zprávy hej,“ líčí Romana.
Zlobil se na nás?
Otec naposledy vydechne chvíli po půlnoci – tedy zhruba ve stejné době, kdy na chatě začne noční řádění. „Doteď nevím, co si o tom myslet. Přišel se snad táta rozloučit? A proč tak hlučně?
Zlobil se snad na nás, že jsme ho nechaly v nemocnici a nechodily za ním každý den?“ spekuluje Romana. Se zážitky se svěří i sestře – ta ovšem nic podobného nezažije.
V inkriminované době totiž ještě sedí s kamarádkou na víně, tedy v prostředí, kam se obvykle duchové loučit nechodí.