Bludičky? Přírodní jev? Něco víc? V mlhavých nocích nad rašeliništi a lučinami Šumavy se od nepaměti objevují světélka, která místní i poutníci popisují jako záhadné tančící plamínky.

Už v 19. století lidé vyprávěli o „bludičkách,“ neklidných světlech, která se objevují nad bažinami a ptají se každého, kdo je zahlédne, zda je bude následovat.

To, co se zdá jen jako pohádkový prvek, má svou paralelu i v moderních svědectvích a zkušenostech lidí, kteří v současnosti pozorují podobné jevy, a věda i folklór se snaží tyto záře pochopit ze všech úhlů.

Starodávná i novodobá svědectví

Jedna ze starších legend ze Šumavy vypráví o světélkách nad údolím říčky Křemelné, kde prý modravé či zlatavé plamínky tancují nad povrchem mokřadů a „mají vlastní vůli“.

Starousedlíci si pamatují, že když někoho světla sváděla dál do bažin, hrozilo, že se ztratí – a tak se říkalo, že je lépe je nehonit a respektovat je jako něco nadpřirozeného.

V 19. století i později je podobný jev zachycen v literatuře a lidovém podání, kde spisovatel Karel Klostermann líčil plamínky vyvěrající ze země, které za chladných večerů lákají a zavádějí kolemjdoucí do mokřadů, ať už jako pouhou poetickou metaforu, nebo jako realitu tehdejší zkušenosti lidí.

Moderní pozorovatelé a fotografové zase mluví o světlech, která v mlze a tmě „tančí“ nad mokřady a občas se pohybují tak, že člověk má pocit, že mají vlastní život.

Věda, legenda a přírodní vysvětlení

Vědecké bádání se snaží překlenout propast mezi fantazií a reálným fenoménem.

Podobné jevy, známé v celé Evropě jako will-o’-the-wisp nebo latinsky ignis fatuus, vznikají v mokřadech, kde se z rozkládajícího organického materiálu uvolňují plyny jako metan či fosfan, které se mohou samovolně vznítit a vytvořit chvějivé světlo, což může vysvětlit část pozorovaných světelných jevů nad Šumavou.

Současné měření atmosférických podmínek, optických efektů a dalších faktorů ukazuje, že kombinace vlhkosti, teploty, mraků a terénu může vytvářet iluze pohybujícího se světla, které lidé dříve i nyní interpretují jako cosi tajemného a osobitého.

A právě toto prolínání vědeckého vysvětlení s lidovou představivostí dává záhadě světel nad Šumavou její podmanivou atmosféru, zůstává otevřená otázka, zda jde jen o chemické reakce a optické iluze, nebo o něco, co přesahuje pouhé fyzikální jevy.