Na dvoře habsburského císaře Rudolfa II. to dlouho vře. Edward Kelley drží zázračnými elixíry, sliby zlata i tajemnými pokusy drží v napětí samotného panovníka. Jenže když se víra změní v pochybnosti, přichází okamžik, kdy se z miláčka dvora stává vězeň.

V potemnělé pracovně na Pražském hradě hoří svíce. Edward Kelley (1555–1597) se sklání nad baňkou, tekutina v ní podivně mění barvu. „Vidíte, Veličenstvo? Přeměna kovů je na dosah,“ šeptá. Rudolf II. (1552–1612) přivírá oči, je unavený, ale fascinovaný.

Miluje tajemství, která jeho dvůr proměnila v centrum alchymie a věděn . „Chci zlato. A chci ho teď,“ odpoví netrpělivě. Kelley se usměje, ví, že jeho slova mají moc. Zatím.

Císař žádá výsledky

Jenže dny plynou a sliby se nenaplňují. V chodbách se šíří šeptanda: prý je to podvodník. Rudolf II. začíná pochybovat. „Kolik času ještě potřebujete?“ ptá se ostře. Kelley uhýbá pohledem. „Velikost tajemství si žádá trpělivost.“ Císař udeří pěstí do stolu.

„Ne, žádá výsledky!“ V tu chvíli se něco láme. Z důvěry se stává podezření, z přízně chlad. Dvůr, kdysi plný obdivu, se obrací zády.

Kouzlo zmizí

Rozhodnutí přichází náhle. Stráže odvádějí Kelleyho pryč. „Tohle je omyl! Ještě jste neviděl můj největší pokus!“ křičí. Rudolf II. stojí nehybně. „Dost bylo slibů,“ pronese tiše.

Kelley mizí za těžkými dveřmi vězení, kde má dál pracovat, tentokrát už ne jako hvězda dvora, ale jako zajatec. „Zlato vám dám!“ ozývá se ještě jeho hlas. Ale císař se odvrací. Kouzlo se rozpadlo.